Bezpečnostní záruky pro Rusko: Národně existenční otázka. Putin nehodlá ustupovat. Rozkladný vliv Západu může být zničující. Rusko diktuje podmínky. Stop vydírání, ničení rodiny a genderovému moru?
Petr Akopov vysvětluje současnou ruskou pozici - nakolik jsou Putinem požadované záruky bezpečnosti ze strany USA a NATO nutné pro národní celistvost Ruska a zachování tradičních rodinných hodnot
Problémy, které si sami vytvořili, by měli vyřešit oni sami – takto se na své tiskové konferenci vyjádřil Vladimír Putin k situaci s vysokými cenami plynu v Evropě. Podobnými slovy se však ruský prezident mohl vyjádřit i k nejžhavějšímu tématu poslední doby: Západem omílané „hrozbě“ ruského útoku na Ukrajinu a ruskému recipročnímu požadavku na záruky naší bezpečnosti ze strany Západu (aby se mimo jiné zřekl plánů na atlantizaci Ukrajiny).
Koneckonců krizi, v níž neustále zaznívá slovo „válka“, vyvolal Západ – a měl by ji tedy řešit on. Mysleli si, že vyvíjejí tlak na Rusko, ale ve skutečnosti se sami zahnali do kouta. A nyní si již klade podmínky Rusko: nejprve je zformulovalo v návrzích smluv a nyní v Putinově tvrdé formulaci, kterou uvedl v odpovědi na otázku britské novinářky:
Reportérka Sky News se Putina zeptala, zda by Rusko mohlo poskytnout záruky neútočení na Ukrajinu a jakoukoli jinou evropskou zemi – a obdržela nečekanou odpověď, která nebyla pouhou námitkou, že „nikoho neohrožujeme“, ale vyjádřila zcela konkrétní požadavek. Putin připomněl, že jsme byli „bezostyšně podvedeni“ pěti vlnami rozšiřování NATO na východ a rozmístěním raket na samém prahu Ruska. A na to Putin přímo řekl:
„Naše kroky nebudou záviset na průběhu rozhovorů, ale na bezpodmínečném zajištění bezpečnosti Ruska dnes i v historické perspektivě.“
Putinova červená linie
Další posun NATO na východ je podle prezidenta nepřijatelný:
„My nejsme ti, kdo někoho ohrožují. < ... > A vy ode mě požadujete nějaké záruky. Vy nám musíte poskytnout záruky. Vy! A to okamžitě. Nyní. A ne vše kamuflovat na desítky let dopředu nějakými nejasnými řečmi o potřebě zajistit bezpečnost pro všechny, aby si každý mohli plnit své vlastní plány.“
Rusko tak zcela převrací narativ vnucovaný Západem: ne, že vy jste znepokojeni ruskou hrozbou, ale my už vážně dál nehodláme tolerovat vaši agresi – a požadujeme okamžité bezpečnostní záruky čili hodláme přinutit Západ, aby se stáhl z Ukrajiny a postsovětského prostoru. Aby ustoupil ze svých vojenských plánů – ale atlantisté si dobře uvědomují, že strategicky jde o geopolitické panství v regionu jako celku. Co tedy mohou odpovědět Putinovi?
Nehodláme jít na kompromis ohledně vstupu Ukrajiny do aliance? Taková odpověď je už pro samotné atlantisty nemožná – protože jejich výrok „nepůjdeme do války za Ukrajinu“ se rovná úplnému rozvázání rukou Moskvě v ukrajinské otázce.
Čtěte ZDE: Washington Post k Putinovu ultimátu: USA také nejsou žádní andělé. My se musíme pokusit vymanit z konfliktu s Ruskem. KGB byla totéž co CIA. Rusko bylo potrestáno za vstřícnost k USA. Dnešnímu Putinovu postoji se nelze divit
Žádné další přešlapování
Proto Putin postavil atlantisty před vynucený tah – jakýkoli jejich další krok situaci jen zhorší a oni si budou muset vybrat mezi dvěma špatnými možnostmi. Odmítnout další vyjednávání s Ruskem a tím mu dát volnou ruku v otázce Ukrajiny? Nebo přistoupit na jednání, souhlasit s poskytnutím bezpečnostních záruk, tj. slíbit, že Kyjev nebude přijat do NATO, a tím podrazit nohy současným ukrajinským elitám, které nepočítají s jinou budoucností Ukrajiny než atlantickou?
Putin požaduje okamžitou odpověď – v diplomatickém jazyce to znamená rychlé zahájení jednání na velmi konkrétní téma. Západ je již připraven na jednání, která mohou začít v lednu. Ještě se však uvidí, co tím myslí: zamlžování ruských návrhů a měsíce neplodných diskusí bude Moskva vnímat jako faktickou absenci vůle k dohodě.
Když před měsícem Putin poprvé hovořil o nutnosti donutit Západ, aby poskytl Rusku seriózní dlouhodobé záruky naší bezpečnosti, vysvětlil to tím, že „takto existovat a neustále se domýšlet, co se může stát zítra, Rusko dál nemůže.“ Čili potřebujeme strategickou důvěru.
Na velké tiskové konferenci Putin také hovořil o potřebě dlouhodobého plánování – ale v souvislosti s tématy, které se vztahů se Západem formálně netýkají. Ve skutečnosti však tato otázka přímo souvisí s válkou a mírem, a dokonce i se vztahem ke globalistickému projektu.
Rodina je základ státu
Prezident byl dotázán, jak dospět k tomu, aby Rusko, které si již odvyklo budovat rodinu a zdráhá se plodit děti, mělo znovu mnohodětné rodiny – přitom se zaměřením na duchovní, nemateriální způsoby, jak dostat zemi z demografické (ale ve skutečnosti hodnotové) propasti. A právě zde Putin připomněl dva údery proti demografickému růstu, které naše země v minulosti utrpěla: bylo to během Velké vlastenecké války a v devadesátých letech minulého století, kdy se „plánovací horizont omezil na minimální míru“.
Je jasné proč – nejen díky materiálním problémům, ale také z důvodu kolapsu státu a společnosti, z důvodu zhroucení ideálů a hodnot. Z těchto běd jsme se již vzpamatovali, podobná beznaděj tu už není – a k tomu se Putin od prvních let své vlády snaží zvrátit demografickou situaci celým systémem opatření na podporu rodiny s více dětmi.
Rusko se však přesto vylidňuje – po několika letech růstu porodnosti nadešel dočasný pokles, protože dorostla početně slabá generace z devadesátých let. Ta má navíc jiné priority: v postindustriální urbanistické společnosti rodinné hodnoty ustoupily před kariérně-hédonistickými. A k tomu v posledních letech přichází ze Západu „genderový mor“, „tmářství“, jak to nazval Putin, rozmělnění vlastního pojetí muže a ženy. A právě tento boj za rodinu a děti je pro Rusko klíčový a rozhodne nejen o hodnotách našeho národa, ale také o jeho právu na život v éře posthumanismu nastupujícím v sousedním Západě.
Proto je tak důležité, co k tomu Putin řekl: „Je třeba postupně a nenápadně vštěpovat našemu lidu pochopení, že mateřské štěstí a rodinné štěstí mají přednost před hmotným blahobytem.“
Slovo „vštěpovat“ by nemělo nikoho překvapovat – protože opačný tlak je na takové úrovni a takové intenzity, že bez vědomého společného odporu jsme odsouzeni k porážce. Proto potřebujeme dlouhodobý plánovací horizont – jak na nejdůležitějším vnitřním poli, tak na vnější frontě. Získání záruk relativního klidu a bezpečnosti na vnějším obrysu nám poskytne větší možnosti pro zachování a rozmnožení obyvatel, což je náš hlavní národní úkol.
Zdroj.
Tagy článku