Každý dobrý bavič vám potvrdí, že dělat humor je dřina. Sbíráte náměty, zapisujete útržky, vykrádáte, kde se dá, a pak to nějak lepíte dohromady. Každý autor přitom žárlí na svého největšího konkurenta: život sám. Zatímco profesionál se drží vydřeného scénáře a tiše trne, co na to divák, jinému stačí pronést jedinou větu a publikum padá ze židle.
Mámu, tátu, strýce, tetu pozvěte do kabaretu
Tohle všechno mi proběhlo hlavou minulou neděli, když jsem se jako obvykle toužil za svůj koncesionářský poplatek dozvědět, o čem budu celý tento týden hovořit. ČT nezklamala a nabídla mi nebývalou show. V hlavní roli superstar Lenka Bradáčová, hodnotící tuzemské trestní řízení, včetně využívání institutu vazby. A to způsobem, kterým zasvěceným nutně musel připomínat poněkud opožděnou silvestrovskou estrádu.
Pokud se totiž nejednalo o zábavný pořad, bylo by patrně nutné konstatovat, že Lenka Bradáčová utrpěla definitivní ztrátu sebereflexe a soudnosti vůbec. Její vystoupení totiž skutečně proběhlo v duchu anekdoty, ve které lékař uklidňuje svého pacienta, že operaci, kterou má podstoupit, dělal už mockrát a to by bylo, aby se to jednou nepovedlo. Pronést po všech těch průšvizích soudobé prokuratury už jen tu větu, která obletěla mainstream, tedy že orgány činné v trestním řízení „nezneužívají vazbu“, je totiž buď také anekdota, nebo vrchol arogance.
Rozebrat všechny nedělní hlášky Bradáčové by vydalo na celý seriál, zůstaňme proto jen u té již zmíněné, evidentně nejlepší.
Vazba jako justiční houska na krámě
Podle opakované judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva je vazba vážným zásahem do nejzákladnějšího lidského práva, práva na osobní svobodu. Vždy je třeba pečlivě vážit, zda se obviněný skutečně bude chovat tak, aby jeho vazba byla nevyhnutelná. Vazba má totiž být až tím nejzazším institutem, nikoli jakousi justiční houskou na krámě, jak jsme tomu v současnosti svědky. Mezi advokáty se dokonce traduje, že zatímco je-li v civilizovaném světě soudce na pochybách, zda vazbu uvalit, raději ji neuvalí, zatímco soudce český v pochybnostech vazbu raději uvalí.
Lepší nevinný ve vazbě než soudce v nesnázích
Existuje pro to jednoduché vysvětlení. Nejde jen o to, že o vazbách rozhodují soudci bez ohledu na svou specializaci a mnohdy tak meritu věci, tedy samé důvodnosti trestního stíhání, bohužel nerozumí. Podstatné je, že větší „riziko“ pro soudce vyplývá právě z neuvalení vazby. Pokud totiž nastane průšvih a obviněný zmaří trestní řízení, vystavuje se soudce minimálně riziku mediální a profesní kritiky. Nikoli však v případě opačném.
Obviněný, který přes tvrzení soudu neměl v úmyslu ovlivňovat svědky, utéct, či pokračovat v trestné činnosti má zkrátka smůlu, a to i v případě, že během i po skončení vazby svědky neovlivňoval, nikam neutekl a v trestné činnosti nepokračoval. V případě zproštění viny se sice může domáhat symbolické náhrady, nic mu však nenahradí utrpěnou křivdu, prožité ponížení a hlavně utrpení blízkých. Policejní důstojník, který dal k nedůvodné vazbě podnět, státní zástupce, který ji navrhoval i soudce, který ji uvalil, zůstávají váženými strážci zákona.
Nezapomínejme navíc, že ve vazebním řízení se v praxi neuplatňuje presumpce nevinny (ať už si Ústavní soud říká, co chce) ani zásada „v pochybnostech mírněji“. Krom toho chudák soudce přece vycházel z toho, co mu tvrdil státní zástupce a chudák státní zástupce se musí spoléhat na přetížené policisty…inu jako v té bajce o kohoutkovi a slepičce.
Mařenka by ráda na kraj
Ve stavu, kdy za špatné rozhodnutí o vzetí do vazby nenese soudce prakticky odpovědnost, je ke zneužití už jen krůček. Zejména když vidíme, že s příslušností vazebního soudu lze v rozporu s obecným principem práva na zákonného soudce celkem úspěšně manipulovat.
Například u „velkých“ kauz dozorovaných vrchním státním zastupitelstvím lze návrh podat u kteréhokoli okresního soudu v rámci územní působnosti příslušného vrchního státního zastupitelství. (Vkrádá se jízlivá otázka, proč tím kterýmkoli soudem je pro VSZ Praha ausgerechnet Okresní soud Praha-východ, který řešil zatím všechny unapetitlich vazby.) A když by ani to nepomohlo, vymyslí se nějaká ta „podjatost“ a už se spis veze jinam, tentokrát ve stylu pohádky Jak dědeček měnil, až vyměnil.
Navíc pokud k tomu všemu správně načasujete zadržení, máte (při znalosti rozpisu služeb) soudce v podstatě na přání. A pak už jen zbývá zvednout telefon a říct: „Podívej se Mařenko, já tu mám takovouhle věc a ty jsi mi tuhle říkala, že bys ráda na kraj…“ Všichni jsme jenom lidé. I soudkyně Mařenka je jenom člověk.
Kde není důvod racionální…
Jistě: nic z uvedeného ještě nemusí samo o sobě znamenat, že se vazba zneužívá. Nějaký ten drobný přehmat či individuální pochybení nevypovídá ještě nic o celku. Vždyť i rozhodnutí Ústavního soudu, které konstatuje nezákonnost části vazby Davida Ratha a které bylo koneckonců podnětem k oné nedělní Moravcově estrádě, konstatuje pochybení de facto procesní, nikoli věcné. (Proto třeba přiznat, že v nedělní show měl pár pěkných hlášek i předseda soudcovské unie Tomáš Lichovník, který Bradáčové chvílemi zdatně sekundoval, když například prohlásil, že tuzemská vazební rozhodnutí jsou „kvalitně odůvodněna“. Taky dobrý.)
Zbývá se tak zamyslet právě nad věcnými důvody pro uvalení vazby u konkrétních kauz. Vezměme za příklad kauzu exposlanců Tluchoře, Šnajdra a Fluksy a pomiňme pro tentokrát, že celé jejich stíhání a tím i vzetí do vazby bylo od počátku nepřípustné a tudíž nezákonné. Proč na ně vlastně byla uvalena koluzní vazba, tedy vazba proti ovlivňování svědků?
Čtěte také: Předčasné ohlédnutí za nadcházejícím rokem 2014: Nečekaní vítězové i poražení, záchrana poslední státní cukrárny, jedna negativní lustrace. A vládní krize s originálním řešením!
Podle veřejně dostupných informací byli přece všichni tři předem zcela oficiálně informováni o tom, že policie se kauzou zabývá (jakkoli patrně nechtěli věřit, že to myslí vážně) a advokát Petra Tluchoře uvedl, že jeho klient byl dokonce v minulosti sám k věci podávat vysvětlení. Je tedy zřejmé, že všichni tito tři „zločinci“ o zájmu policie věděli po mnoho měsíců, ergo pokud chtěli sladit své výpovědi, případně ovlivňovat svědky, měli na to dostatek času před zahájením policejních manévrů. Racionální důvod pro jejich vazbu tedy neexistoval. Přitom v tomto ohledu není kauza výjimkou, ale téměř pravidlem.
…musí být nějaký jiný důvod
A jaké jiné vysvětlení těchto případů tedy existuje? No pak už asi opravdu jen ten drobný přehmat či ono individuální pochybení. Anebo Mařenka chtěla na kraj, Anička do Prahy a Lojzík chtěl frčku. A prostě k tomu zneužili vazbu a ne že ne. Závěr nechť si učiní laskavý čtenář sám.
Jediný argument Bradáčové, že počet vazebně stíhaných kusů stále klesá, je bohužel lichý. Nezohledňuje totiž počet případů, kdy žalobce vazbu žádal, přičemž příslušná Mařenka se řídila zákonem a vazbu neuvalila. Všechna čest soudcům, kteří v loňském roce odmítli vzít do vazby třeba Marka Dalíka či policistu Rostislava Kotrče, obviněného z vyzrazení informace zveřejněné rok před tím v tisku. V případech těchto vazebních rozhodnutí lze mezi řádky číst otázku na státní zástupce: a nezbláznili jste se náhodou?
Ve snaze konkurovat nedělnímu pořadu si autor závěrem tohoto estrádního čísla dovoluje už jen podotknout, že uvalení vazby je pro soudobou českou justici zkrátka něco jako Becherovka. Důvod se vždycky najde. Mimochodem, tenhle znáte?
Tagy článku