Hodně lidí se na mě obrací s důležitým dotazem: jak přežít Vánoce (v jejich současné podobě "konzumního výbuchu") pokud možno ve stavu duševního i tělesného zdraví? Faktem je, že řešení tohoto zdánlivě zapeklitého problému existují - ačkoli bych to sama ještě před pár lety asi nebyla prohlásila za možné.
České Vánoce? Žlučníkový záchvat!
Tuhle jsem slyšela v rádiu: "Tak máme Advent a blíží se Vánoce. A tatínkové asi nedočkavě čekají, co maminky uvaří. Nějaký ten bramborový salát, když se povede, to asi není moc dobré na žlučníček… ale co, tak nám bude chvíli špatně a určitě to vyřeší nějaká ta procházka na Boží Hod Vánoční."
Klasické české Vánoce posledních desetiletí nejsou bez žlučníkového záchvatu, nebo aspoň těžšího přejedení, prostě "to ono". Aby taky ne: působí smrtící kombinace tučného salátu se smaženým řízkem či kaprem a kily čokolády ve staniolu, či lineckých koleček. Nebo je libo třeba vanilkové rohlíčky - samozřejmě z bílé pšeničné mouky a obalené v moučkovém cukru, kterému jedna moje kamarádka dost pravdivě vzhledem k barvě, konzistenci a návykovosti (a dalším účinkům na mozky nás i našich dětí) přezdívá "český heroin"?
Vzhledem k tomu, co o našich játrech a žlučníku ví třeba tisíciletá moudrá tradice čínské medicíny, nelze se pak divit tomu, že Vánoce nebývají "v klidu" nejen tělesně, ale také duševně (o duchovní rovině ani nemluvě). Kdekdo má "depku" (kterou může vyrábět právě stagnující jaterní energie, po čínsku čchi), případně propuknou rodinné hádky a nepokoje (energie "nabuzených" jater, která už nezvládají ostatní orgány "kontrolovat", zamíří totiž podle "Číňanů" vzhůru, tedy do hlavy - a následuje podrážděnost, či rovnou záchvaty vzteku, při kterých lítají ozdoby i talíře… a v horším případě a v kombinaci s dalšími problémy třeba taky mozková nebo srdeční příhoda).
Bramborový salát zn. co dům dal
Přitom se proti těmto podivných "radostem" českých anti-Vánoc (do chudoby narozený Ježíšek se v té orgiastické oslavě blahobytu zcela ztrácí) dá bojovat pro začátek docela jednoduše: alespoň mírnou změnou stravy.
Před mnoha lety jsem sama zakoušela "slasti" českých Vánoc na vlastní kůži. S trávením, poničeným chorobami v dětství i pokusem nejíst na střední škole vůbec nic (ne z důvodů anorektických - byly to prostě nervy, nic jsem do sebe nedokázala vpravit), jsem se na Vánoce těšila i netěšila. Dobře jsem totiž věděla, že mi po nich bude týden špatně. Pak ale přišel obrat, za nějž mohla kupodivu - moje vlastní zapomnětlivost.
Tehdy jsme trávívali s rodiči Vánoce pravidelně na Šumavě. Všechna ta tradiční jídla se navařila předem a na místo se odvezla už hotová, aby byl v "klíčové" dny vánoční alespoň trochu klid. A mně se podařilo si vzpomenout na bramborový salát až čtyřiadvacátého v podvečer. S hrůzou jsem zjistila, že jsem se při nošení stále tašek do auta trochu přepočítala - a salát je stále ve špajzu v Praze, zatímco zbytek rodiny i s jídlem je na horách. Široko, daleko kolem samozřejmě nikde žádný otevřený obchod.
"Vypráskaný" bramborový salát, který jsme s maminkou narychlo sestavily ze zbytků ve špajzu, sestával asi ze čtyřech ingrediencí. Kupodivu byl ovšem výtečný - a recept "co dům dal" jsem vyžadovala - ke značné nechuti našeho konzervativního pana šéfredaktora - i další roky. Poprvé na mě totiž na půlnoční nešly mrákoty z přetíženého žlučníku a trávení vůbec.
Čtěte ZDE: Co vám dosud tvrdili o hubnutí: Lež. Saláty raději nejezte. "Buřtový paradox" známé české herečky. Diety poškozují tělo. Lze zhubnout bez nich? Recepty čínských mudrců i našich babiček dávají odpověď
Lékaři: zlo má jméno pšenice
Možná, že to byl začátek obratu. Postupně jsem prodělala protikvasinkovou dietu (při níž jsem nesměla jíst cukr a pokusila se se střídavými úspěchy péct vánoční pečivo se stévií) a ovšem také objevila skvělé knihy, jako je Život bez pšenice amerického lékaře Williama R. Davise a Moučný mozek Davida Perlmuttera.
Oba pánové vycházejí z faktu, že v posledních desetiletích naše zdraví ničí především "moderní" pšenice. Ta je totiž naprosto nepodobná obilovině, kterou kdysi začali kultivovat naši předci na Blízkém východě. Ona je vlastně nepodobná i té, kterou jídávaly ještě naše babičky. Během posledních šedesáti let totiž pšenice prošla tak inteznivním šlechtěním, že je sice odolná proti lecjakým parazitům a dává několikanásobně vyšší výnosy - jenže je odolná také proti našemu metabolismu. Výsledek? Pneumatiky na břiše, autoimunitní choroby, deprese, akné a kardiovaskulární problémy.
Perlmutter jde ještě dále a za viníky katastrofy zvané epidemie Alzheimerovy choroby, demence a dalších nemocí, včetně těch psychických (epidemii autismu a ADHD nevyjímaje), označuje kromě pšenice i další obiloviny, spolu se sacharidy, na nichž jsme si podle něj vybudovali naprostou závislost. Perlmutter je především lékař zabývající se mozkem. Přišel na to, že si mozky doslova "zanášíme" lepkem z mouky, cukrem a dalšími způsoby. Svá zjištění má podložená snímky mozkové hmoty i studiemi svých kolegů. Nepoctivost se mu rozhodně vytknout nedá.
Jíst či nejíst…?
"Jeho" dieta je pro člověka zvyklého jíst "normálně" poměrně drastická, ale pro kohokoli, kdo kdy držel jakoukoli dietu, je to vlastně docela brnkačka: zahrnuje spoustu vajec, zeleniny, kvalitních tuků a masa, takže si "pošmáknou" především lidé s náročným zaměstnáním nebo sportovci.
Obsahuje ovšem také mléčné výrobky, které zase jiná veledůležitá výživová studie pokládá za nezdravé - řeč je o Čínské studii T. Colina Campbella. Jak je možné oba přístupy sloučit - nebo který je správný?
To je také otázka, kterou často dostávám. Jak "paleodiety" (kterým se strava podle doktorů Davise a Perlmanna hodně podobá), tak téměř veganská dieta podle Čínské studie mají totiž své fanoušky (a lidi, kteří se podle nich vyléčili, často z velmi těžkých chorob, pokládaných západní medicínou za "neléčitelné"), ale také odpůrce.
Čtěte ZDE: Úspěšný lékař radí: Naučte se vařit! Je energetická medicína lékařství budoucnosti? Slavná Čínská studie. Cukr a rakovina. V čem se mýlí Angelina Jolie. Chvála střídmosti
Zlatá střední cesta
Jediná zatím dostupná odpověď na "záhadu potravinového hlavolamu" zní: Je třeba si obojí vyzkoušet a rozhodnout se podle účinků na vlastní organismus. Nebo - zvláště pokud nám jde jen o "prevenci" nebo celkové zlepšení imunity - zvolit cosi jako "zlatou střední cestu".
Moje syntéza obou teorií, doplněná o poznatky z tradiční čínské medicíny, vypadá následovně:
- žádnou pšenici (nahrazuje ji dost dobře rýže, pokud možno ta nehlazená/neloupaná, pšenice jednozrnka, kamut, žito);
- žádný bílý cukr a co nejméně toho tmavého (nahradí ho med, stévie, která upravuje hladinu krevního cukru, nebo třeba datlový sirup);
- žádné mléko a mléčné výrobky - s výjimkou kvalitního másla občasného tvrdého sýra či malé trošky smetany (podle čínské medicíny totiž mléko zachlazuje slezinu a vede ke špatnému trávení a v zimě i k nemocem; nahradit ho lze dobře mléky rostlinnými, například mandlovým či rýžovým);
- pokud možno žádné maso z velkochovu (cpát se rezidui antibiotik a růstových hormonů nechce nikdo, tím méně jimi krmit své děti);
- žádné polotovary;
- spoustu kvalitních "vesnických" vajec ("Číňané" je pokládají za dobrá na krev a nutná pro rodičky, osoby s namáhavým zaměstnáním atd.);
- kvalitní tuky z rostlinných zdrojů (olivový, sezamový, slunečnicový a kokosový olej, lisované za studena);
- spoustu oříšků (ovšem opět kvalitních, a pokud možno přes noc namočených, aby se aktivovaly "klíčivé" enzymy);
- dostatek zeleniny a luštěnin;
- ovoce a zeleninu zvláště v zimě před konzumací vždy alespoň krátce povařit (podle čínské teorie "zachlazují slezinu", stejně jako mléko - navíc osoby s oslabeným trávením syrovou zeleninu stejně nezpracují a její vitamínový obsah je jim téměř k ničemu).
Bez pečiva paměť funguje
Ale zpět k pšenici. Perlmutter tvrdí - a vědeckými výzkumy dokládá - že po pšenici hloupneme a už v řádu měsíců se nám zhoršuje paměť (a rovněž, že se zlepšuje v okamžiku, kdy "monstr-obilovinu" přestaneme konzumovat). Jak píše:
"V lednu 2009 vyšla v časopise Proceedings of the National Academy of Science studie německého týmu, založená na srovnání dvou skupin starých lidí – jedni měli příjem kalorií o 30 % nižší, zatímco druzí mohli jíst, co chtěli. Vědcům šlo o to, aby zjistili, zda budou mezi oběma skupinami měřitelné rozdíly ve fungování paměti.
Za tři měsíce trvání studie se u těch, kteří mohli jíst cokoli, projevilo sice malé, ale jasně patrné zhoršení paměti; zato u lidí z druhé skupiny se paměť zlepšila, a to dost výrazně. Vzhledem k tomu, že současné farmakologické možnosti léčby mozkových poruch jsou značně omezené, docházejí autoři k závěru: ‘Uvedená zjištění mohou pomoci při vytváření nových strategií prevence a léčby, zaměřených na udržení kognitivního zdraví až do stáří.’"
Davis si zase přisazuje a vysvětluje, že pacienti, kteří se potýkají s neodbouratelnými kily navíc, při bezpšeničné dietě zásadně hubnou.
Předsevzetí
Vánoce a nový rok bývají tradičně rejdištěm nejrůznějších "předsevzetí". Mezi ta nejčastější patří i podle jednoho amerického výzkumu snaha zhubnout, doprovázená na dalších místech snahou "udělat is pořádek v životě" a "naučit se něco úžasného". Je docela zajímavé, že ve všech těchto kategoriích nám může pomoci mírná změna životosprávy - prosté nahrazení běžné mouky a běžného cukru jejich méně běžnými variantami, nebo jejich vynechání z jídelníčku.
Je jasné, že se nikomu právě o Vánocích nechce porušovat "tradice" zaběhané v rodině často po desítky let. Legrace ovšem spočívá v tom, že ony "tradice" vlastně nejsou až tak… tradiční. Naše prababičky vařívaly na štědrý večer houbového kubu nebo krupicovou kaši. A co takhle hrách se zelím, nebo sušené ovoce s medem?
Čtěte ZDE: Moderní podvýživa přesycených: Už jediné jídlo z "rychlého občerstvení" nás ničí. Věřme zdravému selskému rozumu. Není nad domácí kuchyň. Nejen chlebem živ je (zdravý) člověk
Vánoce s chutí a vůní
Nejspíš by nám jen tak najednou takové štědrovečerní dobroty nevoněly. Umím si dobře představit ty zhnusené dětské obličeje: "Fuj, tohle já jíst nebudu, to je hnusný!" Případně: "Kde je bramborový salát?!" (Občas je vídám i doma.)
Dalo by se říci, že většinově máme takové Vánoce, jaká je naše doba celá. Prvoplánově přeslazené, ztučnělé - a skutečnou "výživou" naprosto nedostatečné.
Z vlastní zkušenosti ovšem vím, že pokud člověk vytrvá a chvíli zkouší něco jiného, chuťové buňky, uvyklé "drogovému" bombardování éčky z polotovarů, lepkem (podle vědeckých výzkumů, které ve své knize uvádí dr. Davis, je to regulérní droga) a bílým cukrem, se postupně "přeškolí". A člověk k vlastnímu údivu najednou objeví svět, v němž je mnohem více chutí a vůní. (Kdybychom se náhodou přece jen přejedli, doporučuji esenciální olej z máty, který tiší játra a harmonizuje trávení...)
Ono to, upřímně řečeno, platí co se týče Vánoc nejen o stolování a jídle. Celkové adventní "ztišení" namísto orgií v přecpaných nákupních centrech korunovaných večeří á la "rána do břicha" dá člověku velice zajímavý prostor vnímat. Například Světlo, které se na Štědrý den o půlnoci narodí uprostřed Temnoty.
Naše prababičky se kvůli tomu, aby ho zahlédly, na Štědrý den postily. Mimochodem také výborné zdravotní doporučení. Jenže o zdraví tu nešlo, šlo o něco docela jiného. Je ironické, že "zlaté prasátko", které nám v rámci lidových zvyků "zbylo", bývalo tehdy vyhrazeno jen nejmenším a mimořádně neposlušným dětem.
Možná máme na čase, abychom zase začali poslouchat.
Pro začátek třeba sami sebe - a svoje tělo.
Přeji všem čtenářům požehnaný zbytek Adventu!
Pár receptů pro klidné Vánoce:
Vypráskaný "trucsalát" na Hájkovic způsob:
- Salátové brambory - rohlíčky
- Červená cibule - trochu orestovaná, aby zkaramelizovala
- Nakládané okurky
- Nakládané černé a zelené olivy - na plátky
- Olivová majonéza NEBO domácí majonéza z vajec a avokádového oleje
- Ocet balsamico, hořčiče (dijonská nebo kremžská) - dle chuti
- Vajíčko na tvrdo na malé kostičky, pokud je na ně chuť
- Sůl, pepř, trocha lahůdkového droždí z "bioobchodu"
Bezlepkové vanilkové rohlíčky (pečeme podle dávno "do mediálního mainstreamu uniklého" receptu zde):
Příprava: 15 minut + odležení 24 hodin + pečení 10 - 15 minut
- 280 g hladce namleté pohankové mouky
- 200 g másla
- 1 bio vanilkový cukr
- 100 g moučkového třtinového cukru
- 120 g nastrouhaných vlašských ořechů
1. Do mouky přidáme změklé máslo, vanilkový a moučkový cukr (toho si necháme trochu bokem na obalení). Nakonec přisypeme vlašské ořechy, zpracujeme těsto a necháme jej odležet do druhého dne v chladu.
2. Z těsta vytvoříme váleček o průměru dva centimetry a nakrájíme jej kolmo na pravidelné díly. Z nich vytvarujeme rohlíčky a naskládáme je na plech vyložený pečicím papírem.
3. Pečeme v mírně vyhřáté troubě na 150 °C do růžova - přibližně 10 až 15 minut. Ještě teplé rohlíčky obalíme v moučkovém cukru.
4. Poté je necháme uležet v suchu a chladu asi čtrnáct dní.
Poznámka: z těsta moc váleček vytvořit nejde, tvarujeme rovnou rohlíčky. Místo cukru lze použít sušenou třtinovou šťávu. A čtrnáct dní v chladu v žádném případě nevydrží, doporučuji péci před těsně svátky, jinak se snědí.
Linecká kolečka (původem zde):
- 100 g rýžové mouky
- 400 g bezlepkové směsi Jizerka
- 250 g másla (raději nedávejte Heru – při bezlepkovém pečení příliš vyniká její chuť a máslo i lépe funguje)
- 150 g moučkového cukru - lze nahradit medem a na dvě špičky nože nabraným práškem ze stévie, rozmíchaným ve studené vodě
- 1 šťastné vejce (nebo náhrada)
- Kůra z jednoho citrónu (Také se vám po pečení v lednici hromadí ti oholení ubožáci?)
- Trochu vanilkového cukru
- Na slepování vaše oblíbená domácí marmeláda
Vytvoříme krásné těsto. Pokud je směs příliš suchá, nebojte se přidat trošičku vody tak, aby těsto bylo vláčné přesně, jak potřebujete. Dáme odpočinout do lednice. Vyválíme a tvoříme klasické linecké tvary (jeden s dírkou a druhý bez dírky). Pečeme na 170 až 180 stupňů. Slepujeme marmeládou a navrch pocukrujeme.
Poznámka: Opatrně s rýžovou moukou. Kolečka jsou s ní skutečně křehká - až moc. Kdo se bojí, že by pečivo nedrželo, nechť peče třeba s kamutem. Většina z nás, kteří netrpíme vysloveně celiakií, staré odrůdy pšenice snáší dobře.
Tagy článku
Doporučujeme
Armando Simón šokujícím způsobem popisuje, jaká je podstata a praktiky současné celosvětové transgenderové... více čtěte zde
Ethan Huff cituje rozhovor Alexe Jonese s G. E. Griffinem, kde známý producent a filmař vysvětluje, proč... více čtěte zde