Je tomu už více než 1150 let co na půdu Velkomoravské říše vstoupili a našimi dávnými předky byli slavně uvítáni svatí bratří Cyril a Metoděj, slovanští apoštolové. Celý slovanský svět stále vzpomíná tohoto historického okamžiku a s vděčností pohlíží na tyto dva muže, kteří obětovali svůj život ve službě evangelia u našich předků.
Dr. Reginald Dacík
Antifona v církevních hodinkách na jejich svátek vystihuje jedinečně jejich velikost slovy: „Tito mužové se skvěli velkými ctnostmi, zvěstovali lidu přesvatá slova a vedli jej ctností opatrnosti.“ Pohleďme proto alespoň letmo na jejich život a dílo, abychom si uvědomili, co znamenali tito velcí apoštolově pro náš národ a abychom se utvrdili ve víře ve svatou pravdu, kterou našim předkům hlásali.
Před cestou
Naši apoštolové, původem Řekové, pocházeli ze slavného města Thessaloniké – Soluň - kde byla už v polovici prvního století čilá křesťanská obec, které psal dva listy sv. Pavel. Rodiče Lev a Marie byli poctiví křesťané, kteří pečovali o to, aby děti žily nejen podle těla, ale také podle ducha. Otec byl vysokým státním úředníkem byzantského císařství. Ze sedmi synů známe jen dva - nejmladšího Konstantina, který se narodil kolem roku 826, a Metoděje, který byl asi o deset let starší. Sledujeme-li jejich život, pozorujeme krok za krokem, jak si je Boží Prozřetelnost připravovala k velkým věcem, a proto jim upravovala životní cesty tak, aby byli jak po stránce intelektuální, tak po stránce morální připraveni vykonat, co od nich bude Pán Bůh žádat.
Ctnosti rozumové
Metoděj, křestním jménem Michal, měl původně v úmyslu věnovat se dráze úřednické ve správě státu, a proto studoval práva. Poměrně mladý dosáhl dosti význačného' postavení v úřadě archonta, správce jedné z provincií byzantské říše. Jeho srdce však tíhlo jinam. Už z toho je vidět, že nepokládal toto své postavení za konečné, když se neženil; pomýšlel stále na něco vyššího než na světskou kariéru. Proto roku 840 odchází ze státní správy a vstupuje do kláštera na svahu hory Olympu v maloasijské Bitynii. Bylo mu tehdy asi 34 let. Vzdělaný v právech, se zkušenostmi státního úředníka, hledá nyní vyšší moudrost: v Písmě svatém, v teologických spisech svatých Otců a ve vlastní zkušenosti duchovního života.
Byla to láska, která je k nám vedla svaté Cyrila a Metoděje a byla to láska k nesmrtelným duším našich předků, která jim dávala odvahu obětovat se a trpět pro dobro těch, které chtěli přivésti ke Kristu. Nikdy jim nemůžeme býti dosti vděčni za tuto lásku, plnou obětí.
Z dětství Konstantinova nám zaznamenal životopisec nepatrnou událost, kterou mu sdělil jeho bratr Metoděj, a která je charakteristická pro celý jeho další život. Chlapec měl krahujce vycvičeného k lovu a velmi si ho zamiloval. Jednoho dne však tohoto milovaného ptáka pozbyl. Byl tím tak zkrušen, že dva dny nejedl a truchlil. Jeho rozum však uvažoval hlouběji a nakonec dochází k podivuhodnému závěru, který věští budoucnost velkého charakteru: „Ode dneška se dám jinou cestou a nepromarním svých dnů ve shonu tohoto života.“ Poznal prostě marnost všech pozemských hodnot.
Konstantinovi bylo 14 let, když mu zemřel otec. Hocha se ujal císařský kancléř a ministr Theoktist a pečoval o něho jako o vlastního, zvláště když viděl stále lépe, jaké nadání se skrývá v chlapci. Postaral se, aby hoch mohl pokračovat ve studiích a aby se mu dostalo i nejlepší výchovy. Vzal ho do Cařihradu, kde měl Konstantin nejen možnost navštěvovat vysoké školy, ale přijít také do styku s nejvýznačnějšími učiteli jak ve světě vědeckém, tak ve světě politickém.
Ctnosti mravní
Metoděj se v tichu kláštera modlil a rozjímal o posvátných textech Písma svatého a svatých Otců. Se zálibou čítal knihy slavného mystika Diviše, a takto hromadil vědomosti i ctnosti, kterých bude potřebovat, až ho Bůh povolá k velkému apoštolskému úkolu mezi Slovany.
Konstantin měl to štěstí teprve později — po státně církevním poslání k Arabům — odejít na nějakou dobu za svým bratrem do kláštera. Jeho srdce však patřilo klášternímu tichu. Když byl ještě na studiích, nabízel mu jeho příznivec Theoktist, že mu zjedná manželku ze vznešeného rodu s vyhlídkou na nejvyšší správní úřad říšského stratéga. Tehdy mu Konstantin odpověděl tak, jak může odpovědět člověk, který vidí jasně svou budoucnost připoutanou k Bohu a jeho věcem: „Mně není nic dražšího nad učení. A až si jím nashromáždím vědomosti, budu hledat čest a bohatství po svém praotci." Smysl těchto záhadných slov vyložil, když přišel v čele byzantského poselství ke dvoru chazarského chána, kde se ho tázali, jaká je jeho hodnost a jeho titul. „Měl jsem velkého a slavného předka, pravil Konstantin (totiž Adama) a ten stával v císařově (to jest v Boží) blízkosti. Hříchem však ztratil tuto čest a byl vypovězen. Já, jeho syn, usiluji o to, abych se vrátil do původního čestného stavu tohoto svého předka."
Takový byl mravní stav Konstantinovy duše: stálé úsilí o to, aby se dokonalým křesťanským životem připodobnil rajskému stavu prvního člověka, který žil v nejtěsnějším přátelství s Bohem.
Celý život našich apoštolů je protkán křesťanskými ctnostmi, bez nichž je nemyslitelné, aby byli zvoleni k tomuto úkolu, stejně jako je nemyslitelné, že by tento úkol zvládli tak, jak ho zvládli oni. Láska k Bohu a láska k nesmrtelným duším je vedla, když se zřekli pohodlí ve vlasti a šli do neznáma. Hluboká víra a důvěra k Boží prozřetelnosti, hrdinská trpělivost a statečnost jim byly průvodci. Jen opravdová svatost života byla schopná takových činů o jakých nám vypravují jejich životopisci.
Průpravou na misie mezi Slovany bylo Konstantinovo církevně - politické poslání k arabským mohamedánům do Samary, kde se proslavil v disputacích s jejich učenci, ale zvláště poslání obou bratří k Chazarům. Chazaři byli turecké rasy. Byl to národ velký a mocný, jejich říše sahala až ke Kyjevu. Po stránce náboženské usilovali o získání Chazarů z jedné strany židé, z druhé strany mohamedáni. Z Cařihradu se šířilo mezi nimi křesťanství, zvláště když jak Chazaři, tak Byzantinci hleděli z praktických důvodu žít v dobré shodě.
Roku 860 požádal jejich chán byzantského císaře, aby mu poslal nějakého učeného muže a sliboval, že „zvítězí-li v hádce nad židy a saracény (mohamedány), přijmeme vaši víru." Císaři bylo jasno, koho má poslat: Filosofa Konstantina. A Konstantin vzal s sebou tentokráte i svého bratra Metoděje. A autor Života Metodějova shrnuje jednou větou práci a úspěchy obou bratří a zároveň ukazuje krásu jejich světeckých duší: „Metoděj sloužil svému mladšímu bratru jako otrok. On modlitbou, filosof pak řečí přemohl židy."
Po všech debatách shrnul první chánův rádce výsledek Konstantinovy práce: „Bohem jsi byl sem poslán k našemu vzdělání. Všechno jsi řádně pověděl, dosyta nás všechny potěšiv medovými slovy svatých knih." A nebyla to jen zdvořilostní slova, vždyť za nimi stály skutky. Bylo pokřtěno ke dvěma stům lidí, a tím byl dán začátek pro další misionářskou práci. V děkovném dopise císaři Michalovi III. psal chán: „Poslal jsi nám, pane, muže, který nám vysvětlil, že křesťanská víra je učením a skutky svatá. Když jsme se přesvědčili, že je to pravá víra, doufáme, že i my dospějeme ke křtu."
Svatí Cyril a Metoděj při svém příchodu na Velehrad
Zvěstovali lidu přesvatá slova
Jednoho dne — bylo to roku 862 — přišlo do Cařihradu poselství k císaři Michalu III. od knížete Rostislava z Moravy s prosbou o slovanské apoštoly. „Náš lid se zřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, pravili. Nemáme však takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil v našem jazyku. Nuže, pošli nám, pane, takového biskupa a učitele," tak čteme v Životopise Konstantinově.
Morava tedy už přijala křesťanství; nejen kníže, nýbrž i lid z velké části byl pokřtěn. Už téměř sto let přicházeli na Moravu misionáři jednak iroskotští mniši sv. Kolumbána, jednak němečtí kněží. Křesťanství však zůstávalo celkem na povrchu, protože misionáři nebyli po stránce jazykové vždy dosti připraveni, aby podali hlubší výklady křesťanských zásad. Mimo to šlo Rostislavovi také o to, aby vymanil své území ze závislosti na sousedním Německu. Bylo třeba vytvořit církevní provincii moravskou.
Byzantský císař byl velmi ochoten vyhovět této prosbě. Povolal Konstantina a pravil mu: „Vím, Filosofe, že jsi zemdlen, ale je třeba, abys tam šel, neboť tuto věc nemůže nikdo provést tak jako ty." A Konstantin s radostí přijímá tento úkol, i když je unaven posledními pracemi a je si dobře vědom, jak obtížný to bude úkol.
Nové pastorační metody
Po poradách s bratrem Metodějem dává se ihned do práce. Nejdříve je třeba vynalézt písmo, protože Slované neměli písmo, neměli literaturu; byl to národ mladý, který ještě neměl svou kulturu, který teprve začínal kulturně žít přijetím křesťanství. Konstantin se rozhodl přeložit liturgické knihy do slovanštiny a zavést liturgii slovanskou. Bylo to něco do té doby neslýchaného. Liturgická řeč byla do té doby jen dvojí; na východě řecká, na západě latinská.
Konstantin vytvořil slovanské písmo, přeložil liturgické texty, evangelia a apoštolské listy, a to všechno učinil v tak krátké době, že mnozí současníci pohlíželi na tuto práci jako na skutečný zázrak a o slovanském písmu mluvili s úctou jako o písmu božského původu. Jen takový geniální muž, jakým byl Konstantin, byl schopen tak obrovského výkonu. Postavením slovanského jazyka na úroveň tehdejších kulturních jazyků v Evropě řečtiny a latiny dal Konstantin zároveň základ ke slovanské kultuře, takže je bezesporu jejím otcem, což mu Slované nesmějí nikdy zapomenout.
Příchod slavných Řeků mluvících slovansky na Moravu, byl opravdu radostný. Lid je vítal s nadšením. A apoštolům začala práce, která těšila, protože lidé byli nadšeni jejich apoštolskými metodami, s radostí přijímali učení, které se jim podávalo srozumitelně a s radostí se účastnili služby Boží ve svém jazyku. Zbožní mladíci se učili novému písmu a s písmem také základům křesťanství a připravovali se, aby mohli být pomocníky Konstantina a Metoděje.
Toto všechno bylo radostné. Bolestné však bylo, že museli naši apoštolově neustále zápasit s kněžími německými, kteří brojili proti slovanské liturgii a proti slovanským apoštolům. Tvrdili, že Boha lze chválit jen třemi řečmi: hebrejskou, latinskou a řeckou. Konstantin je nazýval „trojjazyčníky“ a dokazoval jim z Písma svatého, že Bůh volá k sobě všechny národy a že všichni národové mají právo oslavovat ho svým jazykem.
Utrpení pro slovanskou liturgii vzrůstalo. Proto po čtyřiceti měsících pastorace v prostoru Velkomoravské říše, rozhodli se naši apoštolově předložit účty ze své práce v Římě. Papež Hadrián II. je přijal s velkou radostí a když vyložili způsob své pastorace a když mu předložili slovanské liturgické knihy a pověděli jakých úspěchů dosáhli, ochotně schválil jejich jednání, potvrdil slovanskou liturgii a poslal je, aby pokračovali ve své práci. Papež nebyl zřejmě tak úzkoprsý jako ti, kdo mu žalovali na naše apoštoly, že zavádějí novoty, které jsou v církvi neslýchané. Nestačilo však toto papežské schválení těm, kdo se snažili stůj co stůj vypudit naše apoštoly z Moravy. Cyril zemřel 14 února 869 v Římě a Metoděj musel nyní sám bojovat proti přesile, která všemožně usilovala udusit jeho dílo.
Přijetí svatých apoštolů knížetem Rostislavem
Velké dílo svatých apoštolů
Roku 870 byl Rostislav, největší příznivec a ochránce slovanských misionářů, zákeřně vydán svým synovcem Svatoplukem Němcům, kteří ho oslepili a odvlekli neznámo kam, a tak se ztratil z dějin. Svatopluk, který se ujal vlády po něm, neměl zájmu o slovanskou liturgii a o práci Metodějovu, a proto neměl námitek, když němečtí biskupové, kteří tehdy přitáhli s vojskem na Moravu, Metoděje zajali a odvlekli do žaláře v Německu. Tehdy byl už Metoděj arcibiskupem panonským a moravským.
Z papežského listu se dovídáme, jak krutě s Metodějem nakládali. Byl nejen vězněn, ale vystaven mrazu a nepřízni počasí, byl bit a políčkován a jiným způsobem týrán. Taková byla nenávist proti jeho osobě a proti jeho práci tak požehnané pro naše kraje.
A když němečtí biskupové nepřestávali brojit i v Římě proti slovanské liturgii a proti Metodějově činnosti u nás, odchází světec znovu do věčného města. Tam musí odpovídat na nesčetné pomluvy, že prý učí jinak ve skutečnosti, než jak v Římě vyznal, a že zavádí novoty, na které nemá právo. A papež Jan VIII. znovu potvrzuje Metodějovu pravověrnost a slovanskou liturgii a posílá ho znovu na Moravu, aby s jeho požehnáním pokračoval ve své záslužné práci. V bule Industriae tuae, kterou poslal r. 880 papež Jan VIII Svatoplukovi a ve které mu doporučuje Metoda jako pastýře ve všech naukách pravověrného a aby ho přijal s poctami. S úctou mluví o slovanské liturgii, která už dříve byla povolena. Praví, že ji za pomoci Boži navždy potvrzuje. Tím byla slovanská liturgie definitivně zařazena mezi liturgie katolické církve.
Tolik vynaložili pro slovanskou řeč v liturgii a tolik vytrpěli naši apoštolové, kteří sami nebyli Slovany, nýbrž Řeky. Byla to láska, která je k nám vedla a byla to láska k nesmrtelným duším našich předků, která jim dávala odvahu obětovat se a trpět pro dobro těch, které chtěli přivésti ke Kristu. Nikdy jim nemůžeme býti dosti vděčni za tuto lásku, plnou obětí.
Velké dílo svatých Cyrila a Metoděje v tom, co mu bylo vlastní, totiž šíření křesťanství použitím slovanského jazyka, zaniklo u nás velmi brzy, tak jako zanikla říše Velkomoravská nesvorností Svatoplukových synů, ale jejich apoštolská posvěcující práce nezůstala bez plodů. Tím, že používali slovanského jazyka, kterému lid dokonale rozuměl, přiblížili křesťanství našim předkům v několika letech své práce mnohem více než cizí kazatelé a misionáři dlouholetou prací. Svatostí života a upřímnou touhou prospět lidu získali si celý národ. Lid k nim přilnul a přes ně se dostával ke Kristu, ke kterému ho chtěli přivésti. A když později žáci našich apoštolů byli vypuzeni z Moravy, odebrali se na Balkán a tam pokračovali v duchu svých svatých učitelů.
Není pochyby, že jediný způsob, jakým můžeme důstojně projevit svou vděčnost k nim, bude úsilí o poctivý křesťanský život, o život hluboké víry, která působí láskou. Každý jiný způsob vděčnosti je nedostatečný, ne-li vůbec bezcenný…..
(Naši apoštolové, Bratislava 1969)
(redakčně kráceno)
Tagy článku