Dnes zapalujeme již třetí svíci na adventním věnci. Je růžové barvy, čímž se odlišuje od svíček zbývajících. Fialovou barvu, symbolizující pokání, střídá barva radosti. Přichází neděle Gaudete, nazvaná podle vstupní antifony Radujte se v Pánu neustále.
Zlému se daří
V úvaze o povaze adventního času jsme kladli důraz na její kající charakter a potřebu našeho vnitřního očištění. Jsme tu konfrontováni s realitou hříchu, od které se ovšem moderní agnostický svět tragicky odvrací. Nebýt hříchu, nebylo by třeba Vykupitele. Nebýt hříchu, nebyl by ani Advent, ani Vánoce. Nebýt hříchu, nebylo by ani radosti z odpuštění. Rozpor? Kdepak. Jak pravil Gilbert Keith Chesterton, křesťanství není nerozumné, je jen plné paradoxů.
Církev Boží musí být církví hřmící, učící, kázající a křičící na lidi, co musejí činit, mají-li být spaseni
Všude kolem nás lze vidět, že zlo je ve všech svých podobách stále ještě při síle. A daří se mu - opět paradoxně - i v táboře jeho největšího protivníka, v křesťanském společenství. Kdo nemá víru ve svatost Církve, jen obtížně ji skrze clonu, tvořenou také jejími mnoha hříšnými údy, rozpoznává. V posledních desetiletích trpí Církev nemocemi, proti kterým sice zná lék, ale odmítá jej užívat. Podléhá ve svém lidském rozměru těžce omylům, před kterými dříve varovala.
Čtěte ZDE: Slavíme první adventní neděli: Kristův příchod očekáváme trojím způsobem. Včera, dnes a zítra. Jezulátko se vrátí jako spravedlivý soudce. Kolik utratíme za dárky není důležité
Pomoc je na dosah
8. prosince uplynulo 150 let od vydání encykliky Pia IX. Quanta cura a doprovodného Syllabu (seznamu) omylů. Kdo chce pochopit myšlenkové základy dnešní krize, nalezne zde spolehlivé vodítko. Je proto příznačné, že kardinál Ratzinger označil jeden z klíčových dokumentů II. vatikánského koncilu (1962-1965) Gaudium et spes, jímž Církev změnila svůj dosavadní kurs, za svého druhu „kontrasyllabus“.
Nic z toho nás však nesmí vést k zoufalství. Ani osobní pády, z nichž je třeba povstat, ani stav světa, který není definitivní. Bůh dobře ví, co činí, když toto všechno dopouští. Kdo však chce i přes svoje slabosti i překážky, jež mu klade dnešní svět, duchovně růst, musí hledat pomoc u Toho, jehož příchod právě toužebně očekáváme.
Bruce Marshall: Plná slávy
Svět, ve kterém žijeme, není svět šťastný a klidný. Křesťanství je idea výbušná, zrovna tak jako to lze říci o všech svátostech, že jsou to svátosti výbušné. Jejich ohniskem je Duch svatý, který je dynamitem trhajícím hřích.
V dřívějších dobách pocházela bída světa většinou z toho, že křesťané vyznávali své náboženství ústy a zapírali je ve svém srdci. Dnes si nedávají křesťané ani tu práci, aby je vyznávali ústy a ačkoli by snad mohli někteří lidé chválit toto mlčení jako důkaz upřímnosti, myslím, že je to znamení špatné, poněvadž to ukazuje, že už není na světě dost opravdových křesťanů, aby nutili méně ctnostné k pokrytectví, které je jakýmsi pokrouceným holdem ctnosti.
I katolíci, kterým bylo dáno vědění pravdy, zapomínají na tržišti, čemu se naučili z kazatelny a opičí se po způsobech a metodách těch, kteří prohlašují, že tento svět je všecko. Tuto zradu katolíků jako celku není možno zapírat, neboť tvoří značnou část obyvatelstva celého světa. A kdyby jejich praxe odpovídala jejich víře, byla by musila historie posledních let vypadat jinak.
Neboť čím se mohou pochlubit za poslední léta? Leda tím, že teď umějí létat přes oceán, místo aby se přes něj plavili, že filmy mluví a že v rádiu hraje hudba, takže člověku stačí otočit knoflíkem, aby měl k snídani Bacha. Tohle všechno však není pokrok, naopak je to rub pokroku, poněvadž přílišné množství mechanické zábavy otupuje lidské duše, neboť nevyžaduje nijakého úsilí od jejich obraznosti. Bylo by to bývalo dost zlé i v dobách našich otců, kdy zaměstnání podněcovalo lidský intelekt, ale dnes, kdy specializované dělení činí většinu lidských úkolů tak jednotvárnými, je to pohroma.
Církev Boží musí být církví hřmící
Příčiny té bídy jsou mnohé. Především je to skoro všeobecný agnosticismus, který pochází nikoliv z intelektu, nýbrž ze srdce a je ještě rád, že může nevěřit. Poněvadž hřích je v jeho očích něčím, co nemá následků. Potom je to teorie, že jediným cílem výchovy je naučit lidi, aby si vydělávali na živobytí, kdežto jejím skutečným cílem má být naučit lidi, aby milovali Boha a lidstvo.
Za třetí je to všeobecný úpadek čestnosti a vysokých životních cílů a potom přesvědčení, podporované literaturou deziluzí, že nikdo na světě se nesnaží žít čestně a k vysokým cílům. Všichni jsme dnes pyšni na to, že si nedáme od nikoho nic namluvit, a nikdo dnes nevěří, že by byl někdo schopen jednat z pohnutek nezištných. Církev Boží musí být církví hřmící, učící, kázající a křičící na lidi, co musejí činit, mají-li být spaseni.
Za čtvrté a naposledy, máme dnes co dělat s mýtem pokroku, který předpokládá, že lidé jsou automaticky a nevyhnutelně čím dál tím civilizovanější a že zítřejší zvyky budou právě tak dokonalejší než zvyky dnešní, jako jsou dnešní zvyky dokonalejší než zvyky včerejší. To je ovšem těžký omyl. Pokrok v čase neznamená nezbytně pokrok v mravnosti.
Dnešní občané nejsou nezbytně pokročilejší než občané aténští, kteří se chodili dívat na představení Agamemnón. Mladá dáma, s kterou mladí muži rádi tancují, protože nemá žádný tělesný pach, není nikterak dokonalejší než svatá Alžběta Uherská, která bezpochyby nemálo páchla, když se vracela od svých malomocných, ledaže by se, což je dost nepravděpodobné, ta mladá dáma zaměstnávala krásnějšími myšlenkami než svatá Alžběta Uherská. Neboť pravý pokrok je spíše mravní než mechanický. Má-li být více kohoutků, vypínačů a baterií, musí být také víc odříkání, víc mravní přísnosti a víc nesobeckosti, více pokory a více modliteb a více rozjímání o pravém cíli člověka.
Svět je nyní v takové smrtelné bídě, poněvadž lidé nechtěli pochopit, že světlo západní civilizace, které bylo rozžato katolickou Církví, musí být ustavičně opatrováno, nebo zhasne navždycky. Boží domácnost se musí den co den znovu uklízet, nebo moli a rez sežerou stavbu i nábytek, které zbudovali trpěliví lidé za celá staletí.
Poněvadž lidé odepřeli pracovat v Boží domácnosti, je mír světa znovu ohrožen.
Tagy článku