Je ve 21. století rozumné věřit v Boží existenci? Není rozum v konfliktu s vírou? A neodstraňuje náhodou vědecké poznání víru v transcendenci – čili v podstatu, která nás přesahuje? Toto jsou klíčové otázky, s nimiž bylo jistě konfrontováno nemálo věřících. Odpovědět lze, pro mnohé překvapivě, velice snadno...
Prostá logika
Je rozumné věřit v Boha?
Ano. A nejen to: Spolehlivost (důvěryhodnost) rozumu lze obhájit pouze v případě, existuje-li vyšší inteligentní bytost (Bůh), která stvořila rozumného člověka. Pojďme si to tedy nejprve logicky:
1) Bůh, v křesťanském pojetí, je inteligentní a rozumná bytost (Job 12:13)
2) Člověk byl stvořen k obrazu Božímu (Gen 1:26)
3) Proto: Člověk je inteligentní a rozumná bytost.
Závěry vzešlé z opice
Na základě této skutečnosti můžeme dále předpokládat alespoň z části poznatelný vesmír. Toto si uvědomovali i velcí filozofové jako Platón, Aristoteles a Sokrates. Víra v rozum člověka je tedy možná pouze za předpokladu, že je obrazem inteligentní bytosti. Problém však nastává v ateismu: Jak obhájit spolehlivost mysli bez existence Boha? Této skutečnosti si byl vědom i Charles Darwin:
„Neustále se mne zmocňují hrozné pochyby, zda jsou závěry učiněné myslí člověka, která se vyvinula z myslí nižších živočichů jakkoliv hodnotné či důvěryhodné. Věřil by snad někdo přesvědčení opičí mysli, jestli tedy vůbec v takové mysli nějaké přesvědčení je?“
(Charles Darwin v dopise Williamu Grahamovi ze 3 července 1881)
Nemyslící tudíž nejsou
Výstižněji to však vyjádřil slavný křesťanský myslitel G. K. Chesterton:
,,Znamená-li evoluce prostě to, že konkrétní věc zvaná opicí se pozvolna proměnila v konkrétní věc zvanou člověk, nemůže to popudit ani ty nejpravověrnější, protože osobní Bůh může tvořit pomalu i rychle, zejména je-li jako křesťanský Bůh mimo čas.
Znamená-li to však něco víc, znamená to, že neexistuje opice jako východisko změny, ani neexistuje člověk jako cíl změny. Znamená to, že neexistuje žádná věc, která by byla věcí. Při nejlepším existuje jen jediné: totiž že se všechno mění a plyne.
Není nerozumné věřit v Boha, Stvořitele vesmíru, protože jeho existence je to jediné, co obhajuje spolehlivost lidského rozumu.
Není to útok na víru, nýbrž na rozum: není možno myslit, nejsou-li věci, o nichž lze přemýšlet. Není možno myslit, nejsme-li odděleni od předmětu myšlení. Descartes řekl: Myslím, tedy jsem. Filozofický evolucionista tento výrok převrací a dává mu záporné znaménko: „Nejsem, a proto nemyslím.“ (G. K. Chesterton, Ortodoxie)
Poznamenejme, že od Chestertonových dob byla Darwinova evoluční teorie bezpečně vyvrácena – právě vědou, mezi jinými genetikou. Přesto se i nadále učí na školách jako „zjevená pravda“. Ale podívejme se na to i z jiného hlediska.
Evoluce si nutně podřezává větev
Jakákoliv obhajoba spolehlivost mysli plynoucí z bezmyšlenkovitého procesu nepřipadá v úvahu, protože:
1) Evoluce není konečný proces.
2) Podstata pravdy tkví v jediné definitivní existující skutečnosti.
3) Proto: Evoluční proces není schopen obhájit spolehlivost lidské mysli a její schopnost rozpoznat konečnou realitu pravdy.
Snaha o evoluční model mysli prezentovaný například Danielem Dennetem je v rozporu nejen s definitivní podstatou reality, ale i s principy evoluce.
Lze tedy vyvodit jasný závěr: Abychom mohli vůbec důvěřovat své vlastní mysli, je existence Boha, Stvořitele, předpokladem. Ateista, aby vůbec mohl konfrontovat existenci Boha, si musí nejprve přivlastnit část Jeho stvoření. Jakmile to však udělá, podřezává bezděčně větev, na které pohodlně sedí.
Čtěte ZDE: Život po životě: Smrt není okamžik, ale proces: Život duše po konci těla je realitou už i pro vědce. Jak se nevěřící smíří s důkazem existence pekla?
Věda a víra: pouze zdánlivý rozpor
Mnoho lidí má pocit, že jsou věda a víra v jistém smyslu ve válce. Což je větší částí společnosti bez výhrad přijímaný názor – nic není však vzdálenější pravdě! V prvé řadě platí: Abychom vůbec mohli dělat nějakou vědu, musíme nejprve věřit, že je to možné.
Na počátku vědeckého procesu je tedy víra! A zde navazujeme na předchozí myšlenku: Je to víra nejen ve důvěryhodnost (spolehlivost) rozumu, ale i třeba v existenci absolutní pravdy. Pravda musí být oddělena od pozorovatele, nezávislá na jeho existenci a trvale platná, aby mělo vědecké poznání smysl respektive bylo vůbec možné.
Byl Koperník kartářka?
Zde je vhodné si připomenout některé biblické verše. Jeden z elementárních výroků Ježíše Krista zní, že on sám je Pravdou...
Jan 14:6 (Studijní Bible) „Ježíš mu řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
Ježíš Kristus je zosobněná Pravda. On je žijící odpovědí na otázku, zda existuje Bůh. A rovněž představuje i tu jedinou cestu k Němu a k věčnému životu. Protože Bůh je věčný, i Pravda je věčná.
Židům 13:8 (Studijní Bible) „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes, i na věky.“
John Lennox, oxfordský profesor matematiky a křesťan, ve svých přednáškách poukazuje na zřejmou věc: Víra v Boha byla na samém počátku vzniku vědecké disciplíny. Existence inteligentního Stvořitele vesmíru totiž vede k hledání rozumem poznatelných zákonitostí světa.
Většina významných vědců v dějinách lidského poznání pochopitelně o Boží existenci nepochybovalo: Namátkou Newton, Boyle, Faraday, Pasteur, Kepler, Koperník, Galileo a spousta další. Přesto se mnozí militantní ateisté snaží postavit věřící někam na úroveň „pouťových vykládačů karet“.
Víme, že (ještě) nic nevíme?
Ještě pošetilejší je však předpoklad, že s rostoucím pokrokem ve vědě nakonec Boha zcela eliminujeme. To je ovšem nesmysl. Jestli něco, tak naopak spíše dáme o Jeho existenci ještě pádnější „důkazy“. Protože: Obdobně jako se lišily původní jednoduché představy o vzniku života evolučním vývojem, a později se ukázalo, jak neskonale jedinečný život ve své podstatě je, vezmeme-li v úvahu pravděpodobnost jeho vzniku, tak i s každým novým poznáním v našem kosmu dáváme oné výjimečnosti o to větší váhu.
Někdo kdysi řekl: „Jestli chceš slyšet, jak se Bůh směje, vyprávěj mu o svých plánech.“ K tomu lze dodat: „Jestli chceš slyšet, jak se směje ještě hlasitěji, řekni mu, co už víš.“
V tomto světle je docela dobře možné, že bystrý postřeh Roberta Jastrowa v jeho knize God and the Astronomers (Bůh a astronomové) poukazuje na toho, kdo se směje naposled. Jastrow, vědec s mimořádnými pověřovacími listinami a bývalý ředitel Goddardova ústavu pro výzkum kosmu NASA, na téma Genesis a věda napsal:
Teologové na vrcholu vědy
„Detaily se liší, ale základní prvky v astronomických a biblických záznamech Genesis jsou stejné. (...) To je mimořádně zvláštní vývoj, který kromě teologů nikdo neočekával. Ti vždy věřili slovům Bible. Vědci však nečekali, že najdou důkazy náhlého začátku, protože až donedávna jsme měli tak mimořádné úspěchy v sledování řetězce příčiny a účinku zpět v čase. (...)
V tuto chvíli se zdá, že věda nikdy nebude schopna odhalit tajemství stvoření. Pro vědce, který žije ze své víry v moc rozumu, končí tento příběh jako špatný sen. Zdolal hory nevědomosti, právě se chystá ztéci nejvyšší vrchol, a jak se natahuje přes poslední balvan, zdraví ho skupina teologů, kteří tam sedí již stovky let.“
Větším problémem v argumentací mnohých ateistů je však jejich nevzdělanost. Jak říká i John Lennox: „Oni vnímají Boha jako pána hromu a blesku; s poznáním atmosférických zákonitostí přestávají takoví bozi existovat.“ S tím lze souhlasit. Ale to není Bůh – Stvořitel vesmíru, ale panteistický „bůh všeho“. Jde tedy pouze o jejich omezenou představu boha, ne o skutečného Boha. Spor tedy není na úrovni věda a víra, ale spíše na horizontále teismu a ateismu. Věda a víra nejsou ve válce.
Není nerozumné věřit v Boha, Stvořitele vesmíru, protože jeho existence je to jediné, co obhajuje spolehlivost lidského rozumu. Věda a víra nejsou ve válce; naopak – vědu nelze dělat bez víry a víra v poznatelnost zákonitostí vesmíru byla na počátku vzniku vědní disciplíny jako takové.
Tagy článku