Děkuji panu Jiřímu Hejlkovi za jeho polemický článek k mému textu Proč by Írán nemohl mít atomovou bombu? Jsem poctěn, že si tento můj vážený a o mnoho zkušenější redakční kolega vyčlenil čas k tomu, aby zde své námitky formuloval. Zároveň vítám odstartování první autorské polemiky v rámci Protiproudu (nepočítám reakci Milana Knížáka na článek Petra Hájka či první víkendovou "Tea party" s čtenáři) a doufám, že nebude poslední.
Jiří Hejlek: Nesouhlasím s článkem o Íránu. Írán a Izrael nejsou srovnatelné země
K vlastnímu sporu
Pokusím se reagovat přímo na tři výtky, které Jiří Hejlek položil. Hned na úvod se však musím zřetelně ohradit vůči nepřímému obvinění, že při psaní pro Protiproud jednám iracionálně z pohnutek, které pan Hejlek naznačuje. Mohu to dokonce obrátit proti kritikovi - jestliže mi vytýká snahu oponovat mainstreamu za každou cenu a samoúčelně, já jemu tedy vytýkám jeho, v mých očích evidentní, nevybřednutí z téhož a setrvání v indoktrinovaném pohledu na tuto vážnou problematiku.
Problém rovnováhy
Zde se asi nesejdeme a vlastně to ani objektivně rozsoudit nelze. Pan Hejlek je přesvědčen, že převaha Izraele je zárukou regionální rovnováhy. Jistě není sám. Nechci z tohoto schématu dělat logický paradox, neboť by to bylo slovíčkaření – všichni víme, jak je to zhruba myšleno. Nesouhlasím zejména s tím, že lze o rovnováze v tuto chvíli hovořit. Blízkovýchodní dění je jeden kontinuální konflikt, který momentálně nepřerůstá ve větší střety nikoli z důvodu rovnováhy, nýbrž proto, že status quo je z ekonomického a mezinárodně politického hlediska aktuálně relativně nejméně rizikový.
Rozhodně nepatřím k těm, kteří dokládají údajný terorismus Izraele zobrazováním vybombardovaných mateřských školek. Naopak, vnímám chaotickou teroristickou iniciativu na straně Palestinců, která přetrvává mimo jiné z důvodu frustrace z boje s nerovným soupeřem. Pokud by nastala rovnováha, byla by, obecně vzato, muslimská i židovská strana spíše motivována ke konstruktivnímu jednání a nevyhnutelně vedena k ústupkům.
Nelze též neupozornit na to, že je zapotřebí nejprve bezvýhradně uznat legitimitu státu Izrael, abychom mohli vůbec hovořit společnou řečí. Z úhlu pohledu, který zaujímá většina arabského světa, je absurdní považovat Izrael za záruku stability a rovnováhy, když je to právě on a nikdo jiný, kdo tuto nestabilitu do regionu vnesl.
Teď nesoudím oprávněnost nebo míru křivd z pohledu převládajícího u nás, pouze konstatuji historický fakt. Arabové nikdy nezapomenou teroristické metody židovských oddílů při záboru země ani exodus tři čtvrtě miliónu lidí z Palestiny v době, kdy Izrael s mezinárodní podporou, ale i do jisté míry svévolně, vznikal. Izrael je dodnes na konkrétní teroristické akty hrdý a považuje je za zásadní pozitivní okamžiky historie. Tím netvrdím, že vina neleží i na druhé straně (zvláště v pozdějších obdobích), pouze upozorňuji na neslučitelnost jednotlivých pohledů na věc, a tím i obtížnou pozici pro další debatu.
Sionismus dráždí?
Je obecně známo, že sionismus je ideologií, jejímž leitmotivem je založení a následné udržení státu Izrael. Jelikož je jeho udržení tváří v tvář všem protivníkům již 65 let předmětem usilovné snahy jeho představitelů i podporovatelů, obsahová kontinuita výrazu je nesporná, a proto jej nepovažuji ani za anachronický, ani za klišé. Před jinými přívlastky jej upřednostním právě ve chvíli, kdy chci zdůraznit ten aspekt politiky, ve kterém se s existencí či neexistencí Izraele operuje jako s motivem či argumentem.
Jestliže si výraz sionismus berou do úst tlupy frustrovaných rádoby-neonacistů, jde skutečně o bezobsažné klišé - stejně, jako v případě celé řady jiných výrazů. Jestliže na tento výraz podrážděně zareaguji při četbě článku, který psal někdo příčetný (alespoň v to doufám v tomto případě), měl bych se zamyslet nad tím, zda nepodléhám okolí v jeho požadavku myslet, mluvit, činit a trpět politicky korektně za každou cenu.
Mluvil jsem o něčem trochu jiném
Svému oponentovi bych přátelsky vytkl zatahování do rovin, do nichž neměl článek ambici vstupovat. Šlo o jakousi skromnou geopolitickou analýzu inspirovanou různými názory ze světa, politické komentátory z USA nevyjímaje. Příklon k Íránu je mi vlastně (teď myslím širším okruhem čtenářů) podsunut proto, že jsem si dovolil nepřiklonit se k Izraeli, což je u "slušných lidí" povinnost srovnatelná s povinností volit Karla Schwarzenberga za prezidenta (a jsme zpět u mainstreamu). Ve skutečnosti jsem se pouze pokoušel setřít z Íránu malou část propagandistických fekálií, aby bylo možné k nějakému srovnávání vůbec přistoupit.
Je mi jasné, že tento krok je málokdo ochoten akceptovat či přímo vykonat, a již v tuto chvíli vlastně nastává okamžik, kdy nemáme o čem v rámci tématu diskutovat. Jedna věc je totiž srovnávat povrchní mediální obraz dvou zemí promítaný ideologicky předem zmasírovanému davu, druhá věc je pokusit se dostupnými prostředky nabídnout emočně nezabarvený pohled. Žel, již z reakcí na můj první článek je patrné, že se mnoho čtenářů nepovzneslo nad mediální obraz ani o milimetr, načež předvedli, jak černobíle celý problém vnímají a jak neotřesitelnou pravdou jsou pro ně například všechny snadno vyvratitelné lži o výrocích íránského prezidenta.
K situaci křesťanů v Íránu
Írán je islámskou republikou, z čehož vyplývá výsadní postavení islámu v celé společnosti, přičemž jde, vedle Ázerbajdžánu, Iráku a Bahrajnu o jednu ze čtyř zemí s převahou ší'itů nad sunnity (bez ohledu na to, že islám je z pohledu křesťanství falešným náboženstvím, jehož prostřednictvím nelze dojít spásy). Zároveň však je zde zákonem zakotvena náboženská svoboda, v rámci níž mají legitimní postavení "náboženství knihy" - tedy křesťanství a judaismus, a tradiční zoroastrismus. Tato náboženství jsou respektována jako partneři k dialogu, jejich vyznavači mají svá zastoupení při správě věcí veřejných a nejsou vystaveni útokům či opovržení.
Zprávy o perzekuci křesťanů v Íránu se omezují na ojedinělé případy, týkající se téměř výhradně evangelikálních sekt provozujících zbrklou veřejnou "evangelizaci". Veřejné obracení od islámu je v Íránu zakázáno na základě pilířů, na kterých celé státní zřízení stojí. Často jsou tyto kauzy ještě spojené s jinou ilegální činností, o čemž již médiím nestojí za to se zmiňovat. Tresty za podobné přestupky jsou vždy mírné, s mnoha jinými muslimskými zeměmi nesrovnatelné. Organizovaná nebo ideologicky vypjatá perzekuce zde neexistuje, byť se nám média čas od času snaží něco takového vsugerovat. V každodenní realitě (ve vztahu k cizincům a jinověrcům) jde o zemi velice bezpečnou, lidé se tu vyznačují mimořádnou pohostinností, vstřícností a přátelskostí.
Situaci v souhrnu tedy samozřejmě nelze považovat za vyloženě příznivou ani z pohledu křesťana, ani z pohledu liberála, na druhou stranu vypadá úplně jinak, než si mnozí představují a než by mnozí chtěli, abychom si představovali. Stejně jako v případě Izraele.
Izrael, židé a křesťané
Izrael se tváří jako sekulární a liberální stát (když odhlédneme od - do jisté míry pochopitelného - nepokrytě sakrálního rozměru novodobé ideologie "zápalné oběti" zajišťující mu v západním světě nedotknutelnost) s úzkou ideově-politickou vazbou na neokonzervativní kruhy v USA a některých dalších zemích.
Když už jsme u toho, podívejme se na to, co jejich politika v současnosti způsobuje prostřednictvím podpory „arabského jara“ - islamizace původně umírněných režimů - křesťanům v jiných blízkovýchodních zemích. K jejich vyhánění a vyvražďování se vesměs mlčí, proto bychom měli v této souvislosti obrátit pozornost právě tam a nikoli na relativně tolerantní Írán.
Ve zcela sekularizovaných sférách v rámci Izraele se náboženské vyznání dotyčného obvykle nijak zvlášť neřeší (to, jakým jedem je pro křesťany sekulární stát, je na jiné pojednání). Pokud jde o střet s praktikujícími židy, setkáme se s nevraživostí, opovržením a perzekucemi v mnohem větší míře, než by většina z nás čekala.
Bylo by opět na jiné pojednání, proč je to dáno povahou jejich náboženství, které je ostatně založeno na odmítnutí Spasitele, což jej logicky staví na dokonalý a nesmiřitelný protipól křesťanství, byť se nám i mnozí zmatení křesťané snaží namluvit něco jiného. Existuje na toto téma bezpočet svědectví vzpomínající ať již konkrétní případy z historie, kdy měly perzekuce vůči křesťanům mnohdy institucionalizovanou podobu, tak i svědectví novinářů či dokumentaristů, u nichž snaha o zdokumentování blízkovýchodní problematiky tvrdě narazila nikoli v okolních muslimských zemích, nýbrž právě v Izraeli.
Perzekuce v Palestině
Pokud jde o oblasti Západního břehu Jordánu a další konfliktní území, tak zde jsou místní křesťané většinou házeni do jednoho pytle s muslimy a potýkají se se stejnými problémy a ústrky. Z tohoto důvodu jejich počet prostřednictvím emigrace (mají v průměru vyšší vzdělání než muslimové, proto pro ně není tak velký problém uchytit se jinde) v posledních desetiletích významně klesá: v roce 1948, kdy vznikl stát Izrael, jejich podíl v oblasti Západního břehu Jordánu činil 7,3 %, nyní je to něco přes jedno procento. To, že k nám z těchto oblastí nepřicházejí zprávy o násilí páchaném na křesťanech je dáno jednak tím, že, jak již bylo zmíněno, jde bez rozlišování o tytéž Palestince, jakými jsou jejich muslimští sousedé, za druhé zde křesťané nijak důrazně neprosazují své specifické zájmy a jsou poměrně rozptýlení.
Tolik stručná zmínka o situaci křesťanů, která mému oponentovi tolik chyběla v předchozím článku, jenž však pojednával o něčem trochu jiném. Jistě na mne může zareagovat spousta lidí, jejichž osobní zkušenost hovoří jinak. Přesto tvrdím, že v tomto schematickém pojetí platí, co jsem se pokusil nastínit. Zároveň zdůrazňuji, že situaci křesťanů v Íránu a Izraeli vzájemně neporovnávám, pouze reaguji na požadavek o upřesnění, aniž bych se tím jakkoli snažil podpořit stanoviska uvedená v mém předchozím článku.
Čtenář nechť si zachová chladnou hlavu
Již jsem psal, že se v předchozím případě jednalo o nestrannou (přesněji řečeno spíše vyvažující) analýzu, jejímž účelem nebylo bránit muslimy proti židům či naopak, pouze vycházející ze situace, kdy jsou karty rozdány a snažící se nastínit různá vyústění. To, jak citlivě na to čtenář reaguje, jaké asociace mu to evokuje, zda panikaří, případně co k tomu nutně potřebuje poznamenat, vnímám jako svého druhu jeho vlastní diagnózu podlehnutí mediální propagandě a míru vtažení jeho vlastních emocí do problému.
Poněkud jsem překročil plánovaný rámec polemiky, za což se panu Hejlkovi omlouvám, neboť jsem nakonec cílil na širší okruh čtenářů, bez úmyslu zahltit svého oponenta či jej vyzývat k další konfrontaci. Svět islámu je mi osobně stejně vzdálený jako svět židovský. Nechme další vývoj na Boží Prozřetelnosti a hlavně již nikam nevyvážejme naše pojetí demokracie.
Tagy článku