J. R. R. Tolkien řekl o svém epickém veledíle Pán prstenů, že je "v zásadě náboženské a katolické". Přestože na stránkách knihy vlastně nenajdete zmínku o náboženství, a už vůbec ne o Církvi, Kristu, ba ani o Bohu. Tolkienovi hobiti nemají náboženské zvyky ani kult - není zde ani stopy po modlitbě nebo oběti.
Aby to bylo ještě složitěji uchopitelné, Tolkien zároveň zdůrazňoval, že Pána prstenů není na místě chápat alegoricky. O Tolkienovi se dokonce říkalo, že je odpůrcem alegorie jako takové. Ostatně, moc se mu nelíbily ani alegorické příběhy pro děti od jeho přítele a křesťana C. S. Lewise - známé Letopisy Narnie. Je tedy možné označit Pána prstenů jako v zásadě katolické nebo vůbec náboženské dílo?
Tolkienova kniha Stvoření
Mnohé nám objasní úchvatná kronika Středozemě: Silmarillion. Kniha přináší širší mýtický kontext Středozemě a začíná se (trochu paradoxně vzhledem k Tolkienově antipatii k alegoriím) velkolepým alegorickým převyprávěním stvoření a svržení andělů podle biblické knihy Genesis.
Tolkien zde vypráví o Bohu, stvořiteli Středozemě (Eru - "Jediný", nazývaný také Ilúvatar) i mocném duchu Melkorovi, který se vzbouřil proti Eruovi a odešel do temnoty. Zároveň se dozvídáme, že Sauron, který vyrobil Prsten, jedná jménem Melkora. Tolkien tak vytváří přímý vztah mezi křesťanskou kosmologií Silmarillionu a válkou o Prsten, vyprávěnou v Pánu prstenů.
Křesťanská koncepce stvoření, pádu a nadřazenosti dobra nad zlem je důležitým motivem nejen v Silmarillionu, ale také v Pánu prstenů. Zlo ve Středozemi je zde zobrazeno jako úpadek a překroucení původního základního dobra. Tak, jako jsou Melkor a Sauron padlými Ainur - neboli andělskými bytostmi, i zlé bytosti a rasy Středozemě jsou jen padlé a zkažené verze dobrých bytostí a ras. Na rozdíl od dvou stran Síly v Hvězdných válkách George Lucase zde neexistuje dualistická interpretace dobra a zla jako rovnocenných a protikladných sil, dvou stran jedné mince. V Tolkienově vizi je dobro prvotní, zlo odvozené - a ať se na tomto světě odehrávají jakékoliv tragédie a hrůzy, nebudou mít poslední slovo.
To je také naprosto klíčové pro pochopení té skutečnosti, že má Pán prstenů o mnoho blíže ke křesťanství než k pohanství a jeho primitivnímu vzdoru vůči mýtickému zlu. Tolkienova inspirace v severské mytologii (runy, jména postav apod.) je v tomto smyslu pro mnohé matoucí. Základ však tkví skutečně jinde.
Čtěte ZDE: Fenomén Hobit: Je film Petera Jacksona „blobem“ na tváři mýtu? Za co nesla kříž a položila život Tolkienova maminka? Popcorn, okultismus, nebo něco víc?
Postavy Pána prstenů
Kněžská role v Pánovi prstenů patří Frodovi, který za celý svět nese břemeno obrovského zla tak, jako Kristus nese svůj kříž. Stejně, jako Kristus sestoupil k mrtvým, i Frodo putuje do Mordoru a přetrpí si zde stav podobný smrti v doupěti pavoučice Oduly, dokud se neprobudí, aby dokončil svůj úkol. A tak, jako Kristus vystoupil na nebesa, i Frodův život v Středozemi končí, když odchází přes moře na mýtický Západ s elfy - čili do ráje.
Frodo není mocný ani fyzicky, ani mysticky, což je samo o sobě znakem naděje. Je méně pravděpodobné, že bezmocní budou důvěřovat sami sobě a méně pravděpodobné, že padnou za oběť pýše a domýšlivosti. Proto jsou přístupnější jako nástroje Božího milosrdenství. Tolkienovi nepravděpodobní hrdinové odrážejí paradoxy svatého Pavla: "…když jsem slabý, tehdy jsem silný...." a "...co je světu bláznivé, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré".
Gandalf je prorok, který odhaluje skryté poznání, dělá zázraky, učí ostatní. Gandalf evokuje spasitelnou smrt a vzkříšení Krista - bojuje s pekelnými mocnostmi, aby zachránil své přátele, obětuje se a sestupuje do podzemních sfér, aby se nakonec vítězně vrátil ve větší síle a slávě jako Gandalf Bílý.
Nakonec je zde Aragorn - nekorunovaný, který se má stát králem. Kromě toho, že Aragorn je mesianistickým králem z proroctví, zároveň matně odráží spasitelské dílo Kristovo tím, že projde Stezkami mrtvých a nabízí klid duchům, kteří jsou tam uvězněni, čímž v jistém smyslu předjímá zavření pekelných bran. Duchové, kteří nemohou odpočívat v klidu, dokud si neodpykají zradu, vytvářejí představu očistce.
Galadriel jako Panna Maria
Jako se Kristovo ukřižování matně odráží v zápasech Tolkienových tří hrdinů, tak se i místo Panny Marie v katolické víře a zbožnosti odráží v další klíčové postavě Středozemě: v Galadriel, elfské královně Lothlórienu. Sám Tolkien tuto souvislost výslovně přiznává v dopise příteli: "Myslím, že je pravda, že za mnohé z této postavy vděčím křesťanskému a katolickému učení a představám o Panně Marii." V jiném dopise poznamenal, že z Panny Marie "vychází všechno moje chápání krásy v její vznešenosti a prostotě".
Mariánské ozvěny jsou nejzřejmější v oddanosti, kterou vyvolává, a to zvláště v trpaslíkovi Gimlim. Gimliho srdce patří jeho nesmrtelné královně stejně bezvýhradně jako srdce sv. Ludvíka de Montfortu nebo sv. Maxmiliána Kolbeho Nebeské Královně. Prostřednictvím Gimliho se nabízí i nekatolickému čtenáři pohled do světa takovéto oddanosti.
Čtěte ZDE: Proč slavíme Mariino nanebevzetí? Nová Eva. Žena v době katedrál. Co znamená „být Marií“. Ženská otázka v novověku: Falešnou emancipací vstříc otroctví. Ježíšova výzva mužům
Nekonečná řada křesťanských odrazů
Vedle zobrazení přitažlivosti zla (prsten) stojí poznání možnosti konverze a spásy. Zdá se, že dokonce i Glum po letech zotročení a degenerace reaguje na Frodovo milosrdenství. V jednu chvíli zápasí mezi dobrem a zlem - až nakonec padá zpět do temnoty.
Na druhé straně Boromir upřímně lituje svůj okamžik slabosti a je vykoupen nejen tím, že svůj skutek odčiní, což ho stojí život, ale i tím, že své provinění vyzná jinému. Pokud jde o Froda, nakonec ho nespasí lítost v poslední chvíli, ale Prozřetelnost. Zvláštní milost, která využívá Glumovu chtivost, aby Frodovi poskytla další šanci. Frodovo milosrdenství vůči Glumovi se tak stává faktorem ve vysvobození z důsledků jeho závěrečného selhání.
To vše je pouze zlomek všech křesťanských odrazů v Tolkienově veledíle. Jsou jich další desítky, možná stovky, jejich rozbor by vydal na další tlustou knihu. Každý z nás může na stránkách Pána prstenů nacházet nové a nové motivy, dosud nikým možná ani nerozpoznané a nepopsané.
O vztahu J. R. R. Tolkiena a C. S. Lewise, jakož i o křesťanském základě Pána prstenů pojednává též text Jima Warea převzatý z dnes již neexistujících stránek konzervativniklub.cz:
Jim Ware: Hledání Boha v knize „Pán prstenů“
Září 1931: Zahradou univerzity v Oxfordu jdou štěrkovanou cestou ve stínu stromů dva profesoři. „Hele“, povídá jeden s protáhlým obličejem, vrásčitým čelem a jiskrnýma očima a ukazuje na velký dub. „Stojí si tady, pevně rozkročen na zemi a hlavu má někde ve hvězdách. Majestátní zázrak stvoření! A jak tomu říkáme? Strom.“ Zasměje se. „To slovo je absurdně krátké, má-li se vyjádřit něco tak ohromného.“
„Je to tak“, souhlasí ten druhý, asi třicetiletý muž s obličejem spíš kulatým, začínající pleší a brýlemi na nose. „Jako každé jiné slovo je to jen obraz našeho chudého myšlení (a omezených vyjadřovacích možností).“
„Přesně tak“, říká ten první. „Stejně tak, jako slovo má v naší mysli vytvořit obraz nějakého objektu nebo myšlenky, může příběh v naší mysli vytvořit představu o Pravdě.“
Ten druhý se škrábe na bradě. „Vzpomínám na roztomilé příběhy z dob svých klukovských let, však je znáš, Tollere. Zejména skandinávské povídky o hrdinství a oběti, smrti a vzkříšení. Pokud však jde o křesťanství, to je něco trochu jiného. Prostě nerozumím tomu, jak život a smrt někoho, kdo žil před 2000 lety, může člověku nějak pomoci tady a teď.“
„Opravdu ti to není jasné, Jacku?“ pokračuje jeho přítel. „Příběh o křesťanství je ten nejvýznamnější ze všech, protože je skutečný. Historická událost, kterou se naplnily předpovědi a na které vidíme, co tím bylo myšleno. Je to samotný strom, nejen obrazné slovní vyjádření.“
Jack se zastavuje: „Chceš mi snad naznačit, že ve zprávě o Kristu se uskutečňují všechny ostatní?“
Za necelé dva týdny Jack - známější jako C. S. Lewis - píše svému příteli Arthurovi Greevovi: Právě jsem dospěl od víry v Boha k víře v Krista - ke křesťanství. K tomuto rozhodnutí zásadním způsobem přispěl rozhovor s Tolkienem.“
Prosinec 2001: Společenstvo prstenu, první díl trilogie Pán prstenů, se stal hitem sezóny a jednou z nejočekávanějších filmových událostí za několik uplynulých desetiletí. Od ledna množství fanoušků sledovalo film na webových stránkách a celé noci čekalo na připojení své linky.
Ať už vlivem reklamy nebo bez ní, více než jen několik filmových diváků je zvědavo vědět, o čem to vlastně je. Zejména opravdoví křesťané. Hobiti, trpaslíci, kouzelníci, zlí skřeti, kouzelné prsteny - copak to všechno už neznáme z dřívějška? Není Pán prstenů jen jiný další pokus vniknout do okultního světa Harryho Pottera? Pro odpověď se vraťme k Jackovi a Tollerovi.
Čtěte ZDE: Halloween: odporný americký import? Nechte nám náš klid na dušičky. Podzimní procházka se vzpomínkou na zemřelé. Duchovní úpadek a popkultura. Leccos je trochu jinak
Smyšlené povídky (o Pravdě)
„Toller“ je přezdívka, kterou nejbližší přátelé dávali J. R. R. ToIkienovi, autorovi trilogie Pán prstenů. A byl to ovšem Tolkien, kdo pomohl Lewisovi udělat ten poslední rozhodující krok k uvěření v Ježíše Krista.
Jejich dlouhý rozhovor o symbolech a obrazném vyjadřování byl jen začátek. Během let Lewis a Tolkien spolu strávili dlouhé hodiny, kdy si ujasňovali svoje nápady a představy a literárně je ztvárnili.
Lewis se netajil se svými úmysly. Když přemýšlel o Boží přirozenosti, o Kristově utrpení a o dalších křesťanských pravdách, ptal se sám sebe: Kdybychom podstatu těchto věcí přenesli do imaginárního světa a oprostili je od poněkud odživotnělého podání v nedělních školách, nebyl by jejich účinek mnohem mocnější? Sám se o něco takového pokoušel v Letopisech Narnie.
Také Tolkienovo písemné dílo je dílo hluboce věřícího člověka. Základ všeho, co se v Pánu prstenů odehrává, je Bůh. Bez něho neexistuje ani prostor, ve kterém probíhá děj. Je třeba si však uvědomit, že důkazy o Boží přítomnosti nejsou u Tolkiena tak zřejmé jako v Lewisově alegoričtějším stylu. Jsou však pevně vloženy do vyprávění, které označuje jako „tvoření Pravdy“. Jinými slovy, pokud víš, co v něm máš hledat, nacházíš to všude.
Symbolika postav
Pán prstenů je vlastně povídka všech povídek, ohromné předivo všech příběhů, legend i písní, kde každá postava hraje důležitou roli. Tolkien jako věřící člověk dobře chápal, že i my jsme přeneseně součástí pohádkového vyprávění. V dobrodružství svých hobitů spatřoval drama i našich životů, které tvoří součást velkého příběhu, začínajícího „jednou před dávnými časy“ a který se však posunuje směrem ke konečnému „potom“, kdy příběh dostane svůj smysl, protože ho píše ten největší Autor.
Glum, který tak dlouho opatruje nalezený prsten, až se stane jeho otrokem, prostředí plné bitev a sporů, Společenstvo prstenu, plné chrabrých a moudrých hrdinů, to všechno je symbolem našich vlastních životů, světa plného hříchu a Boží záchrany, kterou neučiní pomocí některého hrdiny, ale pomocí klukovsky vypadajícího, malého trpaslíka.
Právě myšlenka, že Bůh si používá malé ruce k uskutečnění velkých věcí, je vlastně jádro Tolkienovy trilogie Pán prstenů. Jsou to příběhy Mojžíše a faraóna, Davida a Goliáše či Gedeona a Madiánských. Poslání hobitů Frodo a Sama však není jen příznačná role těch, kteří se mají bídně. Jde tu o něco mnohem většího. Zní tu velmi potřebné připomenutí, že Boží cesty nejsou jako ty naše lidské, takže když zlo nám předkládá ohromné vyhlídky nebo nás chce zastrašit a nedává žádnou naději na vítězství, odpověď není boj proti ohni ohněm, ale vyhlížení vysvobození, které může přijít i nečekaným způsobem. Jako by Tolkien chtěl říci, že naděje a záchrana se rodí z něčeho malého kdesi v ústraní, jako malý skřítek v zastrčeném doupěti nebo jako dítě v jeslích v izraelské stáji.
Tagy článku