Francie bývala nazývána „nejstarší dcerou Církve“ (tedy, nejprve tak byla nazývána francouzská křesťanská komunita, později se tak začalo říkat i Francii jako takové). Už ve druhém století se Lyon stává politickým a náboženským centrem Galie a místní biskup Irenej stojí v čele soudržné křesťanské komunity. V mládí poznal v rodné Smyrně biskupa Polykarpa, žáka apoštola Jana.
Kořeny francouzské Církve sahají tedy až k samotnému počátku křesťanství a po celý středověk z ní vycházejí zásadní impulsy formující naši kulturu, vzdělanost a duchovní základy.
Vzestupy a pády
Právě tak, jako zde zažila naše víra a Církev mnoho vzestupů, slavných a na světce plodných epoch, zažila zde také velké pády a pronásledování. Dosud nikdy a nikde v moderních dějinách nedošlo k tak brutálnímu pronásledování věřících jako ve Francii v revolučních letech konce 18. století. Hrůzy Francouzské revoluce snesou srovnání jen s těmi největšími genocidami historie, jakou byla například genocida v Kambodži nebo ve Rwandě.
Říkalo se také, že si tehdy Francie prožila svůj Velký pátek. Hořkou ironií je již mnohokrát zmiňovaná skutečnost, že se dnešní evropská liberální společnost (nejen ta francouzská) za touto temnou epochou ohlíží jako za něčím pozitivním a hodným oslavné připomínky.
Několik let pro revoluci byla země zcela duchovně zdevastovaná. Přesto tehdy dokázala vstát z popela a znovu na nějakou dobu zazářit ve své bývalé slávě. Vůbec nejvýznamnější osobností spojenou s touto obrodou byl slavný arský farář – svatý Jan Maria Vianney, jehož památku si dle tradičního kalendáře připomínáme 9. srpna. Za arského faráře tak zažila Francie po Velkém pátku své zmrtvýchvstání.
Čtěte ZDE: Islám versus evropská demokracie: Stejně krvavé základy i důsledky. Robespierre a Mohamed - rodní bratři? Co vlastně slavil dav v Nice? Není ani "mírumilovný islám", ani "evropské demokratické hodnoty"
Svatý farář z Arsu
Během revoluce, kdy byly Janovi tři roky, ukrývala jeho rodina pronásledované kněze. Po celé dětství byl Jan velmi zbožný a toužil stát se knězem. Měl velké potíže se studiem (dokonce ho kvůli tomu málem nevysvětili), avšak také nezlomnou vůli a mimořádnou pokoru.
Když se konečně stal knězem, byl poslán do velmi duchovně zanedbaného Ars-en-Dombes. Příliš místní lidi nenapomínal, začal se intenzivně modlit a dávat příklad svojí kajícností. Chodil v bídném oděvu, málo jedl - několik let pouze brambory. Spal pouze tři hodiny, jinak se ve dne v noci na kolenou modlil před svatostánkem.
Postupně si ho začali všímat ostatní a začali též obracet pozornost do vlastního nitra, hromadně prožívat svoji duchovní obnovu. Farář začal navštěvovat své farníky, pro všechny měl milé slovo, pochopení a ochotu se za ně obětovat. Desítky let bojoval se zlozvyky a neřestmi ve svém okolí, nakonec úspěšně.
Postupně měnil život ve farnosti. Založil farské sdružení pro muže i pro ženy a pro děvčata výchovný ústav. Pomáhal proti materiální i duchovní bídě (dokonce od největších chudáků kupoval pro sebe starý špatný chléb). Od lehkomyslného života vedl farníky k modlitbě, od nedělních prací ke zbožnosti a pospolitosti v rodině.
Začal chodit kázat i po okolí. V době epidemie cholery u něho nacházeli útěchu lidé z celé Francie. Každý den již ke druhé hodině v noci usedal do zpovědnice. Denně zpovídal až sedmnáct hodin! V posledních letech života stoupl počet těch, kteří ho vyhledávali až na 100.000 za rok. Prostí i vznešení kajícníci se v jeho zpovědnici získávali pokoj a posilu k lepšímu životu.
Odkaz svatého faráře
Sám nebyl ušetřen dlouhých duchovních bojů a vnitřního utrpení. Prožíval úzkosti a mučivý pocit vlastní bezmocnosti nad hříchy lidí a stavem společnosti. Ke stáru byl velmi vyčerpaný a nemocný. Pokračoval však až do posledního dechu. Zemřel 4. srpna 1859 ve věku 73 let. On a jeho vrstevníci v duchovní službě s pomocí Boží postavili Francii zpět na nohy a upřeli její zrak k nebesům.
Vydrželo to vlastně mnoho desítek let – až do doby všeobecné nákazy liberalismem a modernismem ve druhé polovině 20. století. Přestože zde po celou dobu působila spousta protikřesťanských sil - liberálů, svobodných zednářů, komunistů a jiných revolučně naladěných skupin - stromy zasazené svatým farářem z Arsu stále nesly své ovoce. Dodnes se zde daří tradiční katolické komunitě, která mimo jiné spoluutváří voličskou základnu konzervativních politických sil a dokázala nedávno dostat miliónové davy do ulic, v boji o obranu tradiční rodiny a duchovních hodnot.
Moc však třímá v rukou někdo jiný. Církevní hierarchie, která by se měla současnému vývoji postavit, je v duchovních a morálních troskách. Francie směřuje k muslimskému státu, vláda je (zřejmě záměrně) bezzubá vůči islámskému terorismu, invaze naplno proudí z jihu a východu. Kostely jsou bořeny či rozprodávány, zato mešity rostou jako houby po dešti. Co je na tom nejsmutnější – nevzdorujeme zde jenom zlu z vnějšku. Sama společnost a její vláda tomu jde naproti. V mnohém poučný je nedávný incident násilného vyklizení kostela. S jistým dokumentárním odstupem tuto událost shrnuje ve svém textu Lucie Amálie Sulovská.
Pro zajímavost lze dodat, že ke stabilním návštěvníkům níže zmiňovaného kostela Saint-Nicolas-du-Chardonnet a současně k velkým podporovatelům tradičního katolictví patřil slavný herec Louis de Funés. A pro doplnění je také třeba zmínit, že zmiňovaná "tradicionalistická" okupace tohoto kostela nebyla tak zcela protiprávní, neboť se odvolávala na závazek státu ponechat prostor bez výhrad a omezení svému účelu, jestliže se zde koná pravidelná bohoslužba (pravidlo bylo ustanoveno v době odluky státu a Církve).
Čtěte ZDE: Zavražděný kněz v Rouen: Náboženská válka začala. Probudí zločin prvorozenou dceru Církve? Terorismus jako na zavolanou a obruče strachu kolem Evropy. Rubikon překročen. Co bude dál?
L. A. Sulovská: Ve Francii zase bijí kněze…?
Česká ani slovenská média si toho nevšimla, francouzská a vzápětí polská od rána minulého dne neřešila nic jiného. Fotografie „mladé naděje“ Front National a praktikující katoličky Marion Maréchal-Le Penové na Facebooku sdílelo téměř třicet tisíc lidí. A Poláci zase ty samé záběry sledovali ve večerních zprávách na veřejnoprávní TVP, nyní konzervativně orientované. Co se stalo v kostele sv. Rity?
Jsou to záběry vskutku nehezké. A je nepříjemné se na to koukat. V průběhu mše, sloužené ve středu ráno v kostele sv. Rity v 15. pařížském obvodu, vniká do kostela po zuby ozbrojená policie. Mužů s přilbami na hlavách není málo; vystoupili z dvanácti policejních aut. Kostelní lavice, jimiž je zabarikádovaný vchod, vyhazují ven jednu po druhé, a zatímco u oltáře slouží kněz mši, postupují dál do kostelní lodi, bijí věřící, dílem zpívající, dílem křičící, a vrcholem celé akce je, když kněze, který s rozpřaženýma rukama brání svého spolubratra právě konsekrujícího hostie, vlečou násilím po zemi. Někde zuřivě štěká pes.
Je to skoro směšné. „Kukláči“ vlečou z kostela i malého ministranta, a to způsobem, jako kdyby se právě pokusil o teroristický útok. Stejně odvlečou i patnáctiletou dívku. Před kostelem ještě podobně naloží se starší konzervativní radní, která sedí svému muži na klíně s francouzskou trikolórou přes rameno. Pak z kostela vynesou všechno, co si do něj v předchozích měsících komunita přinesla. Obrazy Ukřižovaného, kříže, sošky Jezulátka i Panenky Marie. Ledabyle je pak položí k zídce vedle kostela a dál se o ně nestarají. Jednoho člověka zatknou, jiné po chvíli propustí.
Podle policie proběhlo vyklizení kostela „bez komplikací“.
Od galikánů k tradicionalistům
Novogotický kostel svaté Rity, postavený v roce 1900, od roku 1987 využívala komunita galikánů - dnes už jen malé nijak neorganizované společenství podivínů, spojujících směsici velmi liberálního katolicismu s odporem vůči papežství, považovanému za cizí moc. V kostele se děly různé podivuhodné věci: cyklistická bohoslužba, ceremoniál na památku Michaela Jacksona a hlavně každoroční „žehnání zvířat“, to jest psů, koček, ale třeba taky oslů a velbloudů. Kostel mezitím nevlastnil stát, jak je ve Francii zvykem, ale „Společnost katolických a apoštolských kaplí“.
Ta se rozhodla kostel prodat a památková Komise staré Paříže rozhodla, že kostelu nepatří zvláštní ochrana ze strany úřadů. Za tři miliony eur byl kostel odprodán společnosti Lamotte z Nantes, která se rozhodla dát ho zbourat a na jeho místě postavit byty a parkoviště. Datum demolice byl určen na 5. října 2015. Jenže kostel mezitím obsadili katolíci vedení knězem Guillaumem de Tanoüarnem. Ti prostoru vetkli katolického ducha a začali zde sloužit tridentskou mši, na kterou každý den přicházeli věřící. Jejich nabídka, že kostel odkoupí, ale neuspěla.
Pokud vás napadne, že se jednalo o katolické tradicionalisty, pak ano; konkrétně o kněze Institutu Dobrého pastýře. Institut Dobrého pastýře vznikl v roce 2006 a má statut společenství apoštolského života v plném společenství se Svatým stolcem. Byl založen bývalými kněžími Bratrstva sv. Pia X. (FSSPX), kteří přistoupili na dohodu s Římem a dostali povolení sloužit výlučně tradiční latinskou mši a povolení, že budou moci kritizovat Druhý vatikánský koncil za podmínky, že jej uznají ve „světle tradice“ a uznají platnost nového mešního řádu.
To je případ jak Guillaume de Tanoüarna, jednoho ze zakladatelů Institutu, tak Jeana-Françoise Billota, vlečeného po zemi. Jejich snahy byly zcela pochopitelně vedeny nejen šlechetným úmyslem zachránit kostel před demolicí, ale také vlastní „teritoriální expanzí“. Stejně jako všem ostatním tradicionalistickým institucím, se i Institutu Dobrého pastýře ve Francii dobře daří. Kněžských povolání má dostatek, stejně tak převážně mladších věřících nakloněných Tradici, mezi nimiž může působit. Ať jim tedy slouží sv. Rita, která by byla jinak srovnána se zemí a přeměněna na parkoviště.
Čtěte ZDE: Tolerance: lhostejnost ke zlu, omylu a hříchu? Strach z poctivého myšlení a láska k novotám jsou naší pastí. Stavme na cihlách, ne na slámě! Mons. Fulton Sheen naléhavě promlouvá k nám a naší době
Tradicionalistická okupace jako prostředek
To, co se tradicionalistům 3. srpna 2016 nepovedlo v kostele sv. Rity, to se 27. února 1977 povedlo v kostele sv. Mikuláše z Bodláčí (Saint-Nicolas-du-Chardonnet) v 5. pařížském obvodu. Na počátku této vpravdě impozantní akce stál stařičký kněz François Ducaud-Bourget. Vypadal trochu jako reinkarnace sv. Jana Vianneye, bylo mu osmdesát let a sloužil výhradně tradiční mši, tzv. „trident“. Za tímto účelem si dokonce pronajímal zanedbaný sál v La Salle Wagram nedaleko Vítězného oblouku.
Abychom lépe pochopili, proč nemohl kněz sloužit tuto mši v některém z kostelů, poslechněme si slova P. Henriho Bruckbergera, bývalého kaplana francouzského protinacistického odboje: „Dnes se knězi povoluje půjčit kostel pro použití muslimy nebo buddhisty, Tibeťany nebo Patagónci, hippies, Papuánci, nePapuánci, kluky, dívkami, nejednoznačnými, nevyhraněnými, obourukými, obojživelníky nebo kočovníky – ale pokud si ubohý kněz přeje sloužit mši, pro kterou byl sám ten kostel postaven (lidem samotným!), a jestliže si francouzský národ přeje jít na tutéž mši, která se zde sloužila po staletí, pak na ně dopadne všechen hněv francouzského episkopátu.“
Tehdy, v sedmdesátých letech, boj proti „starým pořádkům“ nabíral v církvích na Západě na obrátkách. Povzbuzen revolučním duchem, dopouštěl se klérus nezřídka obrazoborectví a samotní biskupové také popouštěli uzdy nenávisti vůči všemu starému. Poznaňský arcibiskup Stanisław Gądecki reflektoval tehdejší situaci takto: „část církve na Západě prakticky všechno, co přinášela tradice, po 2. vatikánském koncilu odhodila“. A to i přesto, že se už tehdy začínaly objevovat trpké plody. Po nástupu kardinála Martyho následoval v Paříži 54% pokles návštěvnosti na mši a většina kostelů zela prázdnotou. To byl i případ sv. Mikuláše z Bodláčí, kde se veškeré bohoslužebné aktivity omezily na jednu mši týdně, na kterou se obtěžovala přijít hrstka věřících.
Ducaud-Bourgetovi se naopak v Salle Wagram dařilo. Na několik nedělních mší přicházely tisíce Pařížanů a brzy se k němu přidal i další kněz, církevní právník Louis Coache. O tom, jaká atmosféra tehdy panovala, svědčí, že ze své farnosti byl vyštván za znovuobnovení procesí na Boží Tělo. Radikalismus v Salle Wagram narůstal, až poprvé padla ona slova: „obsadit Mikuláše“. A tak se 27. února 1977 začal při nedělní mši Mikuláš nezvykle plnit. Ve chvíli, kdy kostel už doslova praskal ve švech, vstoupilo dovnitř procesí vedené Ducaud-Bourgetem a dalšími kněžími; Juanem, de Fommevaultem a Coachem, a na hlavním oltáři pak pro shromážděné věřící odsloužili asistovanou mši v tradičním ritu.
Správci Mikuláše vzápětí zavolali policii. Ta přijela, zkontrolovala modlící se a zpívající věřící... a zase odjela. „K tomu je kostel, panáčku,“ kontroval policejní důstojník. Tradicionalisté, sami překvapení nenadálým úspěchem, se rozhodli zůstat. Prvních několik týdnů neopustili kostel, věnovali se adoraci Nejsvětější svátosti a dokonce i v noci posílali svou mládež hlídkovat. Pokusy správců - nikoliv vlastníků, tím byl v případě Mikuláše z Bodláčí stát - domoci se práva vlastní silou, končily neúspěchem - tradicionalistů bylo příliš mnoho, byli povětšinou velmi mladí a pokusy o protiútok končily násilím. Kostel se pravidelně plnil k prasknutí. Také soudní vykonavatel neustále odkládal vyklizení kostela. Až tradicionalistům zůstal.
Dnes už o něj pařížské arcibiskupství ani neusiluje. Původní farnost svatého Mikuláše byla připojena k nedalekému kostelu svatého Severína. Vznikla tak spojená farnost Saint-Séverin-Saint-Nicolas. U Mikuláše z Bodláčí jsou tradicionalisté dodnes. Působí tu minimálně čtyři kněží - Daniel Sabur, Denis Puga, Patrick de La Rocque a Jean-Pierre Boubeé. A vede se jim poměrně dobře - každý den slouží dvě mše, ranní a odpolední, nedělních mší, kterých je pět, se tu účastní na 6000 věřících, což z Mikuláše dělá jeden z nejnavštěvovanějších kostelů v Paříži. Známá jsou i procesí, která jsou odtud pravidelně pořádána, velké množství malých ministrantů a také výrazně pravicová politická angažovanost.
A léta tu byl farářem Guillaume de Tanoüarn.
Čtěte ZDE: Politici jdou proti vlastním občanům: Muslimové jim vyhovují - jsou to jejich voliči. Každým dalším útokem jsme blíže k osudovému konfliktu. Občanská válka ve Francii a v Německu již fakticky začala
Hodnoty nad právo
Poláci sledující záběry ze sv. Rity večer na televizním obrazovkách museli být konsternováni; něco takového by v Polsku nebylo možné ani za komunistického režimu. „Francouzi boří kostely“ zněl úvodník k reportáži, která opsala brutalitu, s níž se věřící a kněží ve sv. Ritě setkali. Proč nemohli počkat, až mše skončí? A proč vůbec bourají kostely? V tomto případě navíc kostel, který není prázdný; vždyť se tu na mši v šest hodin ráno ve všední den shromáždilo asi padesát lidí. Je pro Francii ještě křesťanství alespoň součástí kulturního dědictví?
Způsob vyklizení sv. Rity byl nechutný, ale těžko říct, jestli by vůbec větší ohleduplnost byla pro věřící útěchou. Nakonec prohráli; Eucharistie přerušovaná výkřiky a štěkotem psa byla tou poslední, jaká se ve svaté Ritě slavila. Teď ji čeká stejný osud jako dalších 33 kostelů, které byly za poslední rok ve Francii zbourány, a ještě více těch, které byly přeměněny na obchodní centra, muzea... a mešity. Nebyli k tomu potřeba ani žádní islamisté. Francouzi se tak rozhodli sami.
V náhledu na středeční zásah se francouzská politická scéna rozdělila předvídatelně; socialisté nereagovali vůbec, neboť, jak známo, mají spousty práce s džihádisty, terostickými útoky a rekordně nízkou podporou. Pravice se k zákroku policie postavila negativně, stejně negativně pak na vyklizení reagovala Národní fronta. Poťouchlou radost naopak vykazují komunisté; především komunista Ian Brossat, nechvalně proslulý tím, že by zboural baziliku Sacre-Coeur, neboť se jedná o symbol „konzervativní morálky“.
Starosta 15. obvodu, Sarkozyho republikán Philipe Goujon, byl zákrokem znechucen, zvláště proto, že byl načasován na dny, kdy francouzští katolíci truchlí po zavražděném mučedníkovi Jacquesi Hamelovi. Stejného mínění je také prezidentský kandidát Frédéric Lefebvre. Republikáni Jean François Lamour a Eric Ciotti obvinili ze zákroku vládnoucí socialisty. Že by se spíše než na kostely měly úřady zaměřit na radikální mešity, upozornila Marine Le Pen, zatímco mladá Marion Maréchal reagovala pouze všeříkajícími slovy „Francie, 2016“.
Zdroj.
Tagy článku