Nejen v tradičně zaměřených katolických kruzích narůstá zděšení z názorů a činů papeže Františka. Jeho posledním výpadem proti víře, jíž má povinnost střežit, je účast na zahájení oslav blížícího se pětisetletého výročí „výstřelu z Wittenbergu“ ve švédských městech Lund a Malmö.
František je historicky prvním papežem, účastnícím se oficiální připomínky osobnosti a myšlenkového dědictví Martina Luthera. Veškerá vina však nespočívá jen na jeho bedrech, vždyť ke společným katolicko-luteránským rituálním tanečkům dal souhlas již Benedikt XVI., plynule navazující na ekumenický odkaz Jana Pavla II.
Možná se ptáte, co je špatného na tom, je-li hlava katolické církve vstřícná vůči lidem jiného vyznání. Jsou to však lidé, komu (čemu) je určena Františkova náruč? Nebo je spíše určena jejich nekatolickému vyznání?
Švédská luteránská Sodoma
V rozhovoru pro La Civiltá Catolica krátce před cestou do Švédska František prohlásil, že „proselytismus na církevní úrovni je hříchem“. Smysl tohoto sdělení je prostý: Komu záleží na tom, aby křesťané byli katolického vyznání, ten nemá v údajně milosrdné bergogliánské církvi co pohledávat. Lhostejnost vůči tomu, v co křesťan věří, je však v případě Kristova náměstka na zemi něčím historicky naprosto bezprecedentním a je jen dalším z řady důkazů, že současná církevní krize je současně i hlubokou krizí na úrovni papežství.
Katolicko-luteránská seance, jež se počátkem tohoto týdne na švédské půdě odehrála, byla vedena mottem „To, co nás spojuje, je důležitější, než co nás rozděluje“. Jde o jednu z nejrafinovanějších lží této Velké (říjnové) ekumenické revoluce.
Těžko může být větší propast než je mezi Církví, založenou samotným Kristem (nevěrnost mnoha jejích pastýřů na božském původu katolické církve pranic nemění) a sborem luteránských „církví“, definovaných mnoha závažnými věroučnými omyly. Aby bylo jasno, jednotlivé pravdy víry, jež lze v protestantismu rozpoznat, nelze mít za jeho definiční znaky. Jsou jen pozůstatkem Kristem svěřeného pokladu víry z doby před Lutherovou vzpourou proti autoritě Církve i samotného Boha.
Tyto pravdy však lze v mainstreamovém luteranismu nalézt čím dál tím obtížněji. Jen namátkou: Švédská luteránská církev, s níž se papež František cítí být sjednocen v jediném Těle Kristově, se sice oficiálně hlásí k víře v Nejsvětější Trojici, většina jejích „pastýřů“ však v božství Ježíše Krista nevěří. Každý, kdo se v ní uchází o „kněžskou“ službu, musí souhlasit se svěcením žen či sňatky osob stejného pohlaví. Kdo je opačného názoru, „vysvěcen“ jednoduše není.
V čele této sekty stojí „arcibiskupka“ Jackelénová, žehnající homosexuálním párům. Její pravá ruka, „biskupka“ ze Stockholmu Eva Brunneová, se nedávno rozvedla se svojí lesbickou „manželkou“, rovněž v „kněžské službě“. Ta samá osoba se loni dožadovala toho, aby byly z kostelů odstraněny všechny křesťanské symboly, včetně křížů, neboť prý urážejí city příchozích islámských migrantů.
Čtěte ZDE: Františkovo krédo: Vpřed do propasti! Sešrotovat nauku, prodat svátosti a spásu. Popularita na úkor církve, lichotky radikální levice a zvaní imigrantů. Iluze se definitivně rozplynuly. Nová epocha úpadku
Čtěte ZDE: Už i světská média se ptají: Je tento papež katolík? Historický podpis převrací morální zákon. Bude chtít zrušit eucharistii? František stojí za Lutherem. Vítači migrantů stojí za Františkem. Podzim bude chladný
Choré učení
Nejde však jen o věroučně zvrácenou praxi kněžského svěcení - nejen lesbických - žen. Luteránské „církve“ nemají platné kněžské svěcení ani v případě mužů. Ergo, chybí i svatá zpověď, biřmování, poslední pomazání – a co je snad největším mankem luterského pojetí svátostí – Eucharistie, tj. samotný svátostný Kristus, přítomný na oltáři i u přijímajícího pod způsobami chleba a vína.
Papež František mylně tvrdí, že k přináležitosti jedinému Tělu Kristovu stačí společný křest. Nejde jen o to, že luteráni nevěří, že křtem je smyt dědičný hřích a do duše je vlita milost posvěcující. Podstatnější je to, že k Církvi Kristově nemůže patřit ten, kdo nevyznává to, co ona k věření předkládá.
Toto neměnné katolické učení je přehledně shrnuto např. v encyklice Pia XII. Mystici corporis Christi: „Mezi údy Církve nutno skutečně počítati jen ty, kdo přijali křest a vyznávají pravou víru a sami se uboze neodloučili od Těla ani nebyli z něho pro velmi těžké poklesky vyloučeni. „Neboť v jednom Duchu“, dí Apoštol, „my všichni v jedno Tělo byli jsme pokřtěni, ať jsme byli židy nebo pohany, ať nevolníci nebo svobodni“ (I. Kor XII,13). Jako je tedy v pravém křesťanském světě jenom jedno Tělo, jeden Duch, jeden Pán, jeden křest, tak může býti v něm jenom jedna víra. (Sr. Ef, IV,5); a proto kdo by odepřel poslouchati Církve, toho máme pokládati podle příkazu Páně za pohana a celníka (Sr. Mat XVIII,17). Proto ti, kdo jsou odloučeni vírou, nebo řízením, nemohou žíti v tomto jednom Těle a z jednoho Božského Ducha.“
Chybný výklad Písma
Ve svém kázání při ekumenické akci v lundské katedrále, zkonfiskované luterány v roce 1536, František mj. prohlásil: „S vděčností uznáváme, že reforma přispěla k tomu, že se Písmu svatému dostalo v církevním životě ústředního postavení.“
Uf. Nejen že Luther z biblického kánonu svévolně vyhodil sedm starozákonních knih a na těch místech zákona nového, jež neodpovídala jeho nekatolickým tezím, škrtal a přepisoval jako pominutý, v přístupu k Písmu svatému zavedl zásadu, jejíž anarchistické plody sklízíme dodnes. Vešla do dějin pod označením Sola Scriptura (Pouze Písmo), zakládající nárok na soukromý úsudek při výkladu Bible.
Vzhledem k Lutherově povaze je pak poněkud příznačné, že když se některý z vykladačů dostal do rozporu s tím, jak Písmo vykládal on, prohlásil se za neomylného: „Nepřipouštím, aby moji nauku mohl posuzovat kdokoliv, dokonce ani andělé. Kdo nepřijímá moji nauku, nemůže dosáhnout spasení.“ (Erl., 28, 144, 1522). Zásada soukromého úsudku je spoluzodpovědná za následný vznik tisíců vzájemně si protiřečících sektiček, z nichž každá o sobě tvrdí, že Boží slovo vykládá pravdivě. Proto tvrzení, že Lutherova „reforma“ přispěla k prohloubení úcty k Bibli, není ničím jiným, než bohapustým nesmyslem.
Čtěte ZDE: Podivný papež jménem František: Proč ho tolik milují, obdivují a popularizují právě ateistická média? Podaří se jeho "revolučním soudruhům" svést věřící na scestí? Naděje v Kristu: Brány pekelné Církev nepřemohou
Čtěte ZDE: Věřící na trnité cestě: Rouhavé řečnění v římské bazilice. Nečestnost, chyba poznání, nebo latentní schizofrenie papeže Františka? Nářek ovcí bez pastýře. Řekne někdo DOST?
Apokalyptické rozměry
Papežův aktivní podíl na oslavách Lutherovy revoluce je však pohoršením i z řady jiných důvodů. Stěží najdeme mezi náboženskými „reformátory“ osobu, která se ve svých spisech tak často rouhá. Jeho nenávist k papežství či mši svaté dosahuje takových rozměrů, že se nezdráhá používat i vulgárních výrazů: „Papežské listiny jsou zapečetěné ďáblovým hovnem. Je to strašlivý papežův prd. Kolik uvolněné energie je zapotřebí, aby se vypustila taková hromová rána! Je to div, že si neroztrhne zadek a střeva.“ (Gobry, str. 45 n)
Nebo se snad papež František cítí obohacen tímto Lutherovým výrokem? „Jelikož se nemohu modlit, můžu aspoň proklínat! Místo toho, abych řekl: Posvěť se jméno Tvé, řeknu: Prokleté a zneuctěné buď jméno papeženců! Místo toho, abych opakoval: Přijď království Tvé, řeknu: Ať je prokleté, zatracené a vyhlazené papežství! A skutečně se takto modlím ať už perem, nebo srdcem.“ (Erl., 25, 107-108)
Je tak trochu ironií dějin, že navzdory vší té urputné nevraživosti vůči papežské autoritě se nakonec luteráni dočkali toho, co by Martin Luther nejspíš považoval za ďábelský klam – papeže, chválícího jeho „reformní“ úsilí.
A katolíkům, kteří dosud neztratili víru ani zdravý rozum (jako například zde) se proto nezbývá než ptát, koho vlastně František ve skutečnosti zastupuje. Že má tato otázka i své apokalyptické rozměry, snad není třeba rozvádět.
Tagy článku