Položili mi tuto otázku: Jak by se měl člověk, který hledá pravdu, zachovat v období, kdy vládnou špatní papežové, jako například během takového období za renesance?
Neomylnost v mimořádném papežském učení
Pokud jde o katolickou věrouku, tato otázka není příliš těžká na odpověď. Zdrojem pravdy je Zjevení, to jest Písmo a tradice. Katolické magisterium nám dává správnou interpretaci Zjevení. Papežové jsou neomylní, jen když učí nějakou nauku ex cathedra, když se oficiálně odvolají na své privilegium neomylnosti u takové nauky. V takovém případě s ní nikdo nemůže nesouhlasit.
Totéž platí s ohledem na koncily. Druhý vatikánský koncil například výslovně deklaroval, že není neomylný. Jan XXIII. také o tomto koncilu prohlásil totéž. Konkrétně řekl, že Druhý vatikánský koncil bude pastorační koncil a nikoliv doktrinální koncil. Proto neměl koncil v úmyslu učit jakoukoliv novou nauku jako neomylnou, jeho cílem bylo pouze udat směr.
Existují koncily, které učily dogmata. Například První vatikánský koncil, který vyhlásil dogma o papežské neomylnosti. V takovém případě máme povinnost přijmout tuto pravdu bez diskuze, kvůli neomylné moci učit a vést Církev, kterou dal Ježíš Kristus svrchovanému pontiffovi.
Za pontifikátu papeže Pia X. byla různým způsobem vyhlášena dvě dogmata. První bylo dogma o Neposkvrněném početí, které papež vyhlásil ex authoritate propria – svou vlastní autoritou – bez podpory nějakého koncilu. Druhé bylo dogma o papežské neomylnosti, které definoval s podporou Prvního vatikánského koncilu v roce 1870. Tato slavnostní vyhlášení dogmat jsou částí mimořádného papežského magisteria.
Čtěte ZDE: Tajemný rok 2017 začíná nedělí: V Římě sedí ekopapež. Pít z PET lahví je hříšné. Bizarní pontifikát znamením naší doby. Věřící i klerici se bouří. Rozhovor se vzpurným kardinálem. Přichází procitnutí?
Neomylnost v běžném papežském učení
Jiným způsobem, jak uplatnit privilegium neomylnosti, je když mnozí papežové učí stejnou nauku v dokumentech svého běžného magisteria. Každý ten dokument není neomylný per se, ale když delší řada dokumentů učí totéž, stává se taková nauka neomylnou, protože není pro Božskou Prozřetelnost možné, aby dovolila Církvi zůstávat v omylu po delší období. To by bylo absurdní. Proto jsou delší řady encyklik učících tutéž nauku také neomylné. Tomu se říká neomylnost běžného papežského magisteria.
Věřící byli docela dobře chránění v tom, jakou nauku následovat. Až do Druhého vatikánského koncilu papežové důsledně učili tutéž nauku. Po staletí mnoho papežských dokumentů potvrzovalo jeden druhý a opakovalo tytéž body věrouky. Z toho důvodu měli věřící klidnou mysl, co se týče určování toho, co je správné a co špatné, a co by měli přijmout nebo odmítnout.
Papežové mohou učinit špatné kroky a neměli by být následováni
Analyzujme teď situaci katolíka za renesance. Renesanční katolík často viděl špatné papeže dělat věci, které nauka Církve zavrhovala. Ne jen v osobních životech, ale i tehdy, když jednali jako papežové.
Například před dokončením stavby Baziliky sv. Petra nařídil papež Pavel V., který byl z rodiny Borghese, architektům napsat zlatým písmem na tmavě modrou mozaiku vinoucí se na fasádě sloupů tato slova: Paulus Quintus Borghesi fecit – toto učinil Pavel V. z rodiny Borghese. To znamená, že postrádal i nejzákladnější skromnost. Nikdo s trochou smyslu studu by neumístil taková slova vyzdvihující sebe sama a svou rodinu na největší kostel křesťanstva: „Byl jsem to já, kdo tohle učinil.“ Nikdo z vás by si nepostavil dům a pak neumístil velký transparent nad dveře: „Toto učinil Josef Novák“. Působilo by to nepříjemným dojmem, že jste megalomaniak.
Také na nádherné bronzové dveře Baziliky sv. Petra byla kromě jiných věcí vymodelována Legenda o Ledě a labuti. Tento příběh obsahuje sodomii. (Zeus v podobě labutě svedl Ledu. – pozn. překl.) Takže papež povolil takovou pohanskou legendu na portálu vatikánské baziliky. Kdo může zabránit takovému pohanskému zobrazení na Bazilice sv. Petra? Nikdo. Byla to špatná věc.
Jaký by měl být postoj věřících při pohledu na tak pyšný čin Pavla V.? Protože to udělal papež, zdálo by se, že to nemůže být hřích, přesto katolická nauka říká, že je. Někdo by mohl mít problém se svědomím s ohledem na rozporuplnost.
Není žádný důvod pro problém se svědomím. Když papež hřeší, když učiní něco špatného nebo zlého, jeho post jako papeže nemění povahu skutku. Je /ten skutek/ špatný. Na toto se papežská neomylnost nevztahuje.
Jak může člověk poznat, že je něco špatně? Musí se jen podívat na předešlé učení Církve. Jestliže stálé učení předešlých papežů, morální traktáty a sentire cum Ecclesia (myšlení s Církví) učily jinak, nový papež konal proti katolické věrouce a učinil něco špatného. A katoličtí věřící v době renesance měli dostatek prostředků k odmítnutí těchto špatných skutků papežů.
Když jsem byl ve Vatikánu, navštívil jsem příbytek Lucrezie Borgie, dcery papeže Alexandra VI. Bylo to skandální, ale propagovala zde veškeré zhýralé chování. Na zdech jsou nemorální obrazy. Kterýkoliv turista, který chce ten příbytek navštívit, je může vidět, a její příběh vyprávějí vatikánští průvodci.
Co by měl renesanční katolík dělat s ohledem na takový případ? Měl by si myslet, že on také může být nemorální, protože papež má dceru a dovolil jí chovat se prostopášně? Měl by si myslet, že se katolická morálka změnila? Ne. Měl by mít jednoduše poctivost, aby si uvědomil, že papež zhřešil tím, co udělal, a že jeho dcera taktéž zhřešila. Katolík by neměl následovat špatné zvyky papeže, ale příkazy katolické morálky.
Čtěte ZDE: Tolerance: lhostejnost ke zlu, omylu a hříchu? Strach z poctivého myšlení a láska k novotám jsou naší pastí. Stavme na cihlách, ne na slámě! Mons. Fulton Sheen naléhavě promlouvá k nám a naší době
Papežové mohou spáchat věroučné omyly
Ale co věrouka: Může papež spáchat omyl ve věroučných záležitostech? Ano, může. To je nepřímo vyjádřeno v samotném pojmu neomylnosti. Když se papežové nedovolávají privilegia neomylnosti, mohou chybovat. Neomylnost znamená nemožnost selhat, chybovat, padnout. Jestliže papež sám prohlásí, že dokument není neomylný, je to tak proto, že se /ten dokument/ může mýlit. Takže může spáchat chyby.
Jak může katolík vědět, kdy jde o omyl? Může se odvolat na předešlé magisterium a ověřit si, jestli existuje dlouhá řada papežských učení potvrzujících tutéž věc. Jestliže neexistuje, nebo je v onom učení nějaká odlišnost, je nové učení papeže mylné. Je to velice jednoduché. To nám neříká, že každý katolík by měl sám podle sebe soudit papeže. K tomu nepovzbuzuji. Co chci říct je, že jestliže existuje jasné a nepřetržité učení předešlých papežů tvrdící protiklad k učení nového papeže, je posledně jmenovaný ipso facto (automaticky) posuzován předešlým učením. Katolický věřící pouze bere na vědomí omyl.
Někdo by mohl namítnout: Proč jsou dokumenty předešlých papežů důvěryhodnější než dokumenty nového papeže?
Protože dlouhá řada papežských dokumentů trvale učící stejnou věrouku požívá privilegia neomylnosti běžného papežského magisteria. Izolovaný dokument nového papeže, který se nedovolává neomylnosti s ohledem na svou nauku, může být omylný.
Někdo by se mohl zeptat: Jak dlouho můžeme mít v Církvi mylné učení, které odporuje správnému?
Na tuto otázku neznám odpověď. Myslím, že je to něco, co budou muset prostudovat teologové budoucnosti.
Zdroj.
Tagy článku