Když se Pán loučil ve Večeřadle se svými učedníky, představil se jim v obdivuhodné definici, jejíž tři slova vlastně obsahují celé jeho dosavadní hlásání.
Náš Pán je jediná cesta, která vede bezpečně k Otci, jedinému cíli našeho pozemského putování. Proto se narodil a proto přišel, aby o tom vydal svědectví pravdy, která je pravdou o jediném smyslu naší existence. Tímto smyslem je život v Bohu a bez něho všechno ztrácí svůj smysl. Přišel k nám, abychom měli tento život a měli ho v hojnosti. Jeho slova jsou oživující duch a jsou život. Kdo Ježíše následuje, má světlo života. Pán je cesta, která nám dává život, protože nás učí nejhlubší pravdě o jeho Otci, o člověku i o všem stvoření.
Zlý je zde
Velikonoce jsou oslavou Ježíšova vítězství, vítězství jeho cesty, pravdy a života nad Protivníkem, který se vyznačuje tím, že je jeho úplným opakem: Kníže tohoto světa, jak ho Pán nejčastěji definuje, je totiž scestí, lež a smrt. Kristus svou mocí zničil moc zlého, ale to neznamená, že zničil moc ďábla nad člověkem paušálně a bezpodmínečně. Zničil jeho moc jen nad těmi, kteří uvěří v jeho jméno. Pokud lidé v jeho jméno odmítají uvěřit, anebo – co je ještě mnohem horší – pokud v něho přestanou věřit, zlý duch se k nim vrátí, aby se v domě, který už byl po něm vymeten a vyčištěn, znovu usadil spolu se sedmi dalšími zlými duchy, horšími než je sám.
Boží království nepřišlo samo od sebe, ale je to dílo Božího Syna, který pro ně vytváří místo nejdříve tím, že ukončí vládu knížete tohoto světa: vyháněl zlé duchy jak osobně, tak i prostřednictvím těch, které k tomu povolal. Říká Židům: „Jestliže vyháním prstem Božím zlé duchy, znamená to, že k vám přišlo Boží království“ (srov. Lk 11,20; Mt 12,28). O pravdivosti Ježíšových slov nemůžeme pochybovat, ale to znamená, že musíme připustit i jejich opak: Všude tam, kde se moc zlého opět rozmáhá a nikdo ho nevyhání, je to neklamné a varovné znamení, že z těchto míst Boží království odchází.
Stačí docela letmý pohled na současný svět, abychom mohli konstatovat, že je to oblast, kde vládne nikoliv Pán, Cesta, Pravda a Život, ale kde se prosadilo ďáblovo scestí, lež a smrt. Jedině scestná společnost se může holedbat svobodou jakožto osvobozením od dobra, povinnosti a odpovědnosti. Jedině scestná společnost se zastává práva na bezohlednost, nezodpovědnost, zvrácenost, sobectví a smrt. Jedině scestná společnost vydává obhajobu zla za toleranci. Jen ve zvrácené a scestné společnosti soudci hájí bezpráví, lékaři aplikují smrt, hospodáři si hromadí své statky na úkor člověka i přírody a závodí ve výrobě prostředků na sebezničení. Je to velké vítězství ďáblovy lži, když lidé přestali vidět a chápat i naprosté samozřejmosti a kráčejí vstříc věčné smrti.
Čtěte ZDE: Zažíváme triumf nepravosti: Proč dopadají Boží tresty na celé lidstvo? Nevyhnutelná volba se blíží. Je papež František katalyzátorem zlého? Klíč je ve správných rozhodnutích každého
Velký architekt zkázy
Žádný člověk by nedokázal vymyslet a uspořádat tak geniálně zvrácený a samolibý systém, který bují tím, že se žene do neodvratné záhuby. Tento systém nese jasný rukopis velkého génia a specialisty na scestí, lež a smrt. Ďábel je opravdový mistr v tom, jak dát nejpodlejší lži pláštík tak přesvědčivé pravdy, že jí většina slepě a nadšeně tleská a staví tak na hlavu i svůj vlastní vynález, kterému říká hrdě demokracie.
Ale všimněme si geniality satana i na tak významném jiném poli, jak postupuje i proti nám. Největším trumfem jeho strategie je skutečnost, že ačkoliv všechno svědčí o úspěších jeho stupňující se aktivity, dokáže se zcela vytratit ze zorného pole, jako by ani neexistoval, a neberou ho nakonec na vědomí ani ti, kteří by především měli jeho lstivou zlobu demaskovat a soustavně pranýřovat, jak to dělal náš Pán.
Ďábel se dokázal zcela vyhnout i pozornosti velkého sněmu, kterému říkám II. vatikánský koncil. Pokud tento koncil mluví o ďáblu, mluví o něm jen jakožto o poraženém. A ďábel, nadmíru potěšený, že dosáhl úspěšného alibi, odpověděl na církevní sněm pohotově tím, že rozpoutal nebývalou „sexuální revoluci“, která rázem zbourala tisíciletá tabu, a od základu změnil kulturní a morální tvářnost tohoto světa.
Úspěch této revoluce a proměny, které s sebou přinesla, se opravdu nedají pochopit a vysvětlit, nevezmeme-li v úvahu záměrné satanovo dílo. Vývoj pokrokové společnosti od šedesátých let je poznamenán působením zlého ducha, který v tomto období vystupuje nikoliv jako poražený a spoutaný, ale jako puštěný z řetězu. Je to dílo těch, jejichž otec je ďábel a kteří prosazují to, co od nich jejich otec žádá (srov. Jan 8,44).
Svatý Pavel to dobře předvídal, když nás varoval, že náš Nepřítel teprve vystoupí s velkými divy a zázraky a všemi možnými bezbožnými pletichami ke zkáze těch, kdo jsou určeni k záhubě, protože nepřijali lásku k pravdě, aby byli spaseni. „Proto Bůh na ně dopustí vliv bludu, že uvěří lživým naukám. Tak propadnou trestu všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale dali přednost špatnosti“ (2 Sol 2,9).
Milující Matka nás všech
Jestliže i nás, kteří jsme byli s Kristem vzkříšeni k novému životu, kteří jsme už svlékli starého člověka a oblékli nového, kteří máme tolik posily ve svátostech a modlitbě Církve, musí apoštol Petr varovat důrazně před ďáblem, který obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil, jak na tom musí být teprve ti, kteří nevěří v pravého Boha, ale jsou v zajetí model?
Už když Lhář poprvé obelstil člověka, představil mu Hospodin Ženu, která mu rozdrtí hlavu. Tato Žena je pro něho tou největší překážkou, proto proti ní bojuje s tou největší vynalézavostí. Aby potlačil její vliv a její úctu, vystupuje dokonce jako Kristův advokát. Jedna z nejpodlejších lží, kterou otec lži vnuká a namlouvá lidem, je tvrzení, že úcta k Matce připravuje o úctu jejího Syna, že oslava Matky ochuzuje o slávu Syna, a velké množství křesťanů mu skutečně uvěřilo, ačkoliv skutečnost je zcela opačná.
Jestliže všechna velikost a vznešenost Panny Marie jakožto Matky vychází od Syna, bez její velikosti a vznešenosti by nebylo ani velikosti Syna. Vždyť každý její titul, každá její přednost, každé její privilegium nám v prvé řadě odhaluje velikost Toho, kterého počala, porodila, kojila, vychovala a věrně a vytrvale provázela při jeho díle spásy. Úžas nad jejími přednostmi, všechna úcta k ní a její chvála je chválou a oslavou Toho, který ji působením Ducha Svatého připravil tak, že se mohla stát Matkou Boha, Spasitele a Vykupitele, skrze kterého všechno je stvořeno.
Právě proto, že je Matkou Vykupitele, je nutně také Matkou božské milosti. Protože je Matkou Toho, který je Moudrost, je Trůnem Moudrosti. Protože je Matkou Nejvyššího, je Zrcadlem Spravedlnosti. Protože je Matkou Spasitele, je Příčinou naší radosti a Bránou nebes, protože je snoubenkou Ducha Svatého, je jeho Stánkem. Nádhera a vznešenost Královny ani v nejmenší neohrožuje a nezastiňuje slávu Krále, ale je jeho nejvyšší ozdobou a oslavou. Každá její přednost je v tom nejhlubším slova smyslu christologická.
Čtěte ZDE: 2017: Osudové výročí krvavých dějin: Zanikne naše civilizace? Nepoučitelní králové, preláti i kmáni. Prostředek k obraně a zmírnění trestů. Jediná jistota: Neposkvrněné Srdce nakonec zvítězí
Střet se blíží
Proto také přehlížení Matky Spasitele nejenže nakonec nevedlo k větší úctě a oslavě Božího Syna, nýbrž naopak, právě z těch míst a z těch pramenů, které nectí a přehlížejí Pannu Marii, se nejvíce šíří zpochybňování jeho božství, jeho velikosti, kterou dokázal svým zmrtvýchvstáním, právě odtud přichází odmítání mnoha jeho slov, darů a svátostí, a také odmítání jeho nesmírného díla, které skrze Ducha Svatého v průběhu dějin i v současnosti osvědčuje na nesčetných zástupech světců a světic.
Léčka Mariina Nepřítele se skrývá za názory, že potvrzení a přiznání plné pravdy o Marii, Dceři Nejvyššího, jakožto Spoluvykupitelce, Pomocnici a Prostřednici všech milostí může ohrozit sjednocení křesťanů. Není jiné cesty k jednotě křesťanů, k obnovení jednoty všech jeho údů, než právě skrze tu, která jakožto Matka Hlavy je z jejího rozhodnutí také Matkou všech těchto údů, Matkou jednoho těla.
Výrok svatého Cypriána, že nemůže mít Boha za Otce ten, kdo nemá za matku Církev, můžeme v plné míře chápat i v tom smyslu, že nemůže mít Boha za Otce ten, kdo nemá za matku Pannu Marii, neboť ona je Matkou Církve. Proto nemůžeme našim odloučeným bratřím prokázat větší a spasitelnější službu, než když jim představíme Matku všech křesťanů právě v té nejvyšší vznešenosti, plnosti a slávě, když zdůrazníme a slavnostně vyznáme všechny její přednosti s tituly, aby pochopili, že bez Ženy oděné sluncem, kterou tak dlouho přehlížejí a podceňují, nemohou vzdávat pravou a úplnou úctu ani Ježíši Kristu, jejímu Synu.
Kdo má oči k vidění, nemůže popřít, že se schyluje k rozhodujícímu střetu mezi syny Božími a syny Zlého. Ke komu se chtějí uchýlit naši protestantští bratři, u koho chtějí v této zběsilé bouři zakotvit lodičky svých církví a církviček, když nemají ani sloup Eucharistie, ani sloup Pomocnice křesťanů?
Blíží se opět slavný mariánský měsíc, ve kterém si navíc připomínáme stoleté výročí velikého zásahu Matky Spasitele a Matky Církve. Zamysleme se dobře nad tím, jak obnovit pozornost k májovým pobožnostem a vrátit jim ten lesk, který zasluhují, a duchovní význam, který pro nás mají. Májové pobožnosti byly od svého počátku významnou součástí evangelizace, která kdysi vrátila katolický charakter našim zemím, zpustošeným reformací. Bývaly to kdysi každodenní radostné slavnosti celých farnosti. Vraťme se k Marii, přicházejme se poklonit a představit té, která ukázala v Káně, jak umí velice citlivě postřehnout všechny naše naléhavé potřeby a přimluvit se u svého všemohoucího Syna, aby nám nescházelo víno.
Zdroj.
Lubomír Štula - život a dílo.
Tagy článku