Před asi 20 lety belgický historik Léon Moulin, agnostik, napsal na adresu současných katolíků tato silná slova:
„Poslouchejte toho starého nevěrce, který ví, co říká. Mistrovské protikřesťanské propagandě se podařilo vytvořit u křesťanů, zvláště u katolíků, falešné povědomí, ovládané neklidem, ne-li přímo studem, kvůli vlastní minulosti. Neustálým mediálním tlakem od reformace až do našich časů vás přesvědčili, že jste odpovědni za téměř všechno zlo na světě.
Zparalyzovali vás do pozice masochistické sebekritiky, aby zneutralizovali kritiku těch, kteří zaujali vaše místo…. A vy jste dovolili, aby za všechno, dokonce i za to vylhané, obviňovali vás…. Vy, neznající svou minulost, jste tomu začali věřit, a dokonce jim v této lži pomáhat, zatímco já, agnostik, ale také historik snažící se být vždycky objektivní, vám říkám, že se tomu máte ve jménu pravdy postavit. Ve skutečnosti totiž většina obvinění je nepravdivá. A jestli přece jenom některé má jakési opodstatnění, tak v průběhu dvou tisíciletí křesťanství jednoznačně převládají světla nad stíny. Proč tedy nepožadujete odpovědnost od těch, kteří ji žádají výlučně od vás? Cožpak výsledky jejich práce jsou lepší než vaše?“
Nekatolického církevního historika právem pohoršuje typicky katolický masochismus, tj. zvrhlá záliba katolíků ve vyhledávání špatností a hříchů v dávných i současných dějinách Církve. Ten se v posledních letech prohlubuje. A nejedná se jenom o modernisty, nýbrž bohužel i o ty, kteří se řadí mezi konzervativce nebo dokonce tradicionalisty.
Údajné hříchy minulosti
Velká většina katolíků 19. a 20. století v Evropě chodila do tzv. laických škol, jejichž výuka dějepisu systematicky napadala Katolickou církev za inkvizici, upalování kacířů a čarodějnic, křížové výpravy a katolickou protireformaci 16. - 18. století. Školská a mediální masáž zabrala. I praktikující katolíci začali čím dál více věřit, že církevní minulost je plná nevinně prolité krve, krutého násilí, bezohledné diktatury nad lidmi a neřestného života prelátů. Že teprve protestantská reformace a zejména osvícenství prý přinesly pokrok a humanismus tím, že vliv Církve radikálně omezily, případně zcela eliminovaly. Minulost Církve se stala pro mnohé katolíky něčím „fuj“, za co se začali podvědomě stydět. Právě toto nejvíce nahrálo pokoncilnímu destruktivnímu vývoji, kdy tito katolíci akceptovali falešnou a podvodnou představu, že teď, po II. vatikánském koncilu, to bude jiné, teď teprve bude Církev psát své nové dějiny v duchu autentického humanismu, vyznačujícího se dialogem a úctou ke všem jiným náboženstvím.
Klasickým příkladem podvodné manipulace s formováním názorů lidí na minulost Církve byla nedávná kampaň proti papeži Piovi XII. I když bezprostředně po válce, jak uvádí historik a jezuita Pierre Blet, bylo zcela jasné, že tento papež má přímou zásluhu na záchraně životů 85 procent římských Židů (7,5 tisíc), a nepřímou (díky diplomatickým intervencím a tajným aktivitám) na záchraně téměř 800 tisíc Židů z celé nacisty ovládané Evropy, přesto stačil na počátku 60. let jediný divadelní škvár druhořadého publicisty Rolfa Hochhutha, psaný na objednávku sovětské KGB, spojený s intenzivní novinářskou kampaní, aby většina katolíků podlehla tak jako nekatolická veřejnost všeobecnému vylhanému klišé, že tento papež, pokud přímo nespolupracoval s Hitlerem na vyhlazení Židů, tak přinejmenším zbaběle mlčel.
Většina katolíků se tehdy chovala jako myš při styku s hadem: utrpěla šok, zůstala zparalyzována a nebyla schopna adekvátní reakce. Přitom stačilo jen shrnout poválečné tisíce dopisů jednotlivých Židů i židovských organizací papeži s projevy vroucí vděčnosti za to, co pro ně učinil, vyjádření čelných rabínů a politiků Státu Izrael, zvážit známá fakta o ukrývání tisíců Židů ve 155 římských klášterech a dalších církevních zařízeních, dokonce i v samotném Vatikánu, ano, i v letní rezidenci papeže v Castelgandolfu, aby každý soudný člověk poznal, že Hochhuthovo drama je od A až do Z „vycucané z prstu“. Jenže světová veřejnost tomu uvěřila – a s ní i mnoho katolíků. Neomodernističtí rádoby „katoličtí“ novináři, teologové a církevní hodnostáři se předháněli v odsuzování Pia XII. a omlouvání se Židům a celému světu za jeho údajné „mlčení“ a „nicnedělání“ ve vztahu k nacistickému holocaustu.
Čtěte ZDE: Současná podoba Církve: Ústav duchovní eutanázie. Proč již není nedobytnou tvrzí? Bloudění pastýřů i stád. Úpadek začal před půl stoletím. Výzva pro všechny křesťany: Braňte a budujte. Jinak své hodnoty neudržíme
Vraždili především jiní
To nebylo poprvé. Již v 18. století Voltaire a osvícenci systematicky lhali (a ve své soukromé korespondenci se tím netajili) o církevní minulosti na témata inkvizice, upalování kacířů a čarodějnic, náboženských válek, pronásledování jinověrců a nemravného života některých papežů a biskupů. Záměrně zveličovali a vymýšleli si. Katolická obrana již tehdy a zejména v 19. století byla slabá.
Jen velmi málo katolických apologetů a historiků (Polák bl.Sebastian Pelczar, Němec Ludwig Pastor aj.) mělo odvahu psát, že křižácké války byly obranou křesťanské civilizace před muslimskou agresí a barbarstvím, a pokud došlo na křižácké straně k neomluvitelnému krveprolití, tak je to téměř nula ve srovnání s tím, co páchali muslimští Turci, že počty obětí církevní i španělské inkvizice jsou vysoce nadsazené, a i když nelze hájit popravy heretiků pouze pro jejich přesvědčení, tak středověcí kacíři a protestanté se dopustili mnohem větších krutostí na katolících. Nemluvě už vůbec o osvícenské genocidě Voltairových pohrobků vůči katolickému obyvatelstvu ve jménu „volnosti, rovnosti a bratrství“ za Francouzské revoluce, dodnes velebené jaké počátek éry „svobody, demokracie a lidských práv“. Jakobínští demokraté povraždili ve Vendée i jinde tím nejbestiálnějším způsobem statisíce katolíků jen proto, že zachovali věrnost Kristu a jeho Církvi – a to během pouhých dvou let. Oběti katolického upalování heretiků během 500 let vypočetli už osvícenci na 50 tisíc.
Lži o čarodějnicích
To je ovšem notně přehnané, podle střízlivých odhadů solidních historiků se jednalo včetně španělské inkvizice o méně než 10 tisíc osob. Lze ale i toto nadsazené číslo srovnávat s masovým vražděním katolíků za tzv. Velké revoluce? Samozřejmě ani omylem, tím spíše potom ne s pozdějším bezbožeckým nacistickým a komunistickým terorem, který ještě překonal hrůzovládu osvícenských „humanistů“.
Rovněž tak o čarodějnických procesech se lhalo a nadále lže, jakoby teprve osvícenští neznabozi učinili těmto hrůzám konec, aniž se píše o tom, že už počátkem 17. století generální inkvizitor v Římě kardinál Desiderio Scaglia vydal ostrý dokument proti čarodějnickým procesům a pohrozil klatbou všem, kteří torturou vynucují od ubohých obviněných falešné doznání, a na základě toho je potom odsuzují na smrt. V Papežském státě byly čarodějnické procesy zakázány a na jiných místech Itálie římská inkvizice bránila obviněné a dosáhla jejich osvobození z rukou světských soudců.
V Německu vedl kampaň proti čarodějnické pověře jezuita Friedrich von Spee. Fakta jsou taková, že díky tomuto systematickému působení Církve se podařilo nakonec tuto pověru spojenou s názorem, že čaroděj patří na hranici, vykořenit z mysli lidí – a to ještě před nástupem osvícenství, nota bene v době Voltairově se již ve Francii dávno čarodějnické procesy nekonaly. To ale publikovali a zdůrazňovali jen málokteří katoličtí publicisté a historikové.
V pokoncilní církvi se stalo módou omlouvat se za všechno v minulosti Církve, málem i za to, že vůbec ještě jako katolíci existujeme. To nemá nic společného s pokáním za hříchy a kajícím smýšlením. Pokud existovaly v minulosti závažné hříchy katolíků ve vztahu k nekatolíkům, jak mohu já, který jsem v té době nežil, se za ně omlouvat a kát? To je jen odváděním pozornosti od toho, abych činil pokání sám za sebe, za své hříchy, bít se teatrálně v prsa za domnělé nebo i skutečné hříchy předků je totiž mnohem snadnější a – dodejme – efektivnější, protože přispívá k mé popularitě a chvále od lidí. Budou říkat: „Podívejte se, jak on je pokorný, uznalý, objektivní a tolerantní.“ Pán ale na to má jasnou odpověď: „Vzali odplatu svou.“
Čtěte ZDE: Světové křesťanstvo: Vzestup či úpadek? Evangelikálové a Šamani nastupují. Zrůdy v katolických matrikách. Statistika versus evropská realita: Z kostelů markety a bordely. Krvavá perzekuce se přibližuje
Smutná realita
V současné církvi existuje mnoho závažných zlořádů, ba co více, přímo rouhání samotnému Spasiteli a jeho božské nauce. Po koncilu se zformovala mezi klérem homosexuální lobby a s ní nastoupilo i efebofilní zneužívání mladistvých v církevních zařízeních a jeho krytí ze strany hierarchie – to vše jako důsledek teze, že homosexuálové byli v Církvi i ve společnosti potlačováni, proto tedy jim musí být dán prostor i k duchovenské službě, nelze přece narušovat jejich „práva“.
Do výuky na církevních školách pronikly závažné hereze, ne-li již přímo apostaze, např. popírání zázraků Kristových. V reálnou přítomnost Pána v eucharistii se tichou cestou přestalo věřit, některé bohoslužby dle nového mešního řádu v chrámech se staly přímo blasfemií nejtěžšího kalibru, např. tzv. „klaunovské“ mše v Německu, kdy celebrant si pokryje nos červenou látkou jako šašek a při liturgii prezentuje klaunovské tance za hlučného smíchu přítomných, při letošní mši kardinála Marxe v Mnichově indické dívky předvedly dokonce rituální hinduistické tance a pálily kadidlo ke cti pohanských božstev, ve Francii zase upravili jednu katedrálu na cirkusovou arénu, uprostřed bohoslužeb se tam projížděl žokej na koni a předváděl své akrobacie.
Zpověď na Západě téměř zmizela a tam, kde se ještě vyskytuje, kněží běžně rozhřešují lidi žijící ve hříchu smilstva a cizoložství, aniž by žádali ukončení tohoto poměru. Encyklika „Amoris Laetitia“ a vyjádření některých biskupských konferencí připouštějící znovusezdané rozvedené, byť „za určitých okolností“, ke sv. přijímání, jakož i některé náznaky přímo z Vatikánu, signalizující změnu dosavadní nauky Církve ve věci nepřípustnosti umělé antikoncepce, jsou výstražným znamením radikální přestavby morálního učení ve věci 6. a 9. přikázání a kapitulace církevních představitelů před neomarxistickou genderistickou ideologií.
Čelit ďáblům
Taková je smutná realita. Jenže mění to něco na faktu, že jedinou pravou církví Kristovou je ta v čele s nynějším římským papežem Františkem? Nikoliv. Proti destrukci Církve, jíž jsem svědkem, se ozývat musím, a to bez kudrlinek. Nikdy ale nesmí mé vyjádření působit dojmem, že pravá církev Kristova se dnes nachází někde mimo té, která uznává římského papeže za svoji hlavu.
Právě toto mi v některých textech jistých tradicionalistů, tepajících oprávněně zlořády, zaznívá. Já se nemohu a nesmím od této viditelné církve izolovat, je to přece mystické Tělo Kristovo, krvácející zradou svých údů a infekcí nepřátelkých sil, jež pronikly do jeho nitra. Postoj sektářstvím zavánějící distance, kdy já si pyšně namlouvám, že jsem „ten spravedlivý a čistý“, který s touto zkaženou komunitou nechce mít nic společného, je tentýž, jako u donatistických heretiků ve starověku nebo u Luthera. Kde skončili, je dostatečně známo.
Skvělý recept správného stanoviska dává už ve 14. stol. sv. Kateřina Sienská, která se vyjádřila na adresu jistých prelátů: „Ti ďábli chtějí rozsápat církev Kristovu.“ Všechno zlo, které se nachází v Katolické církvi dneška, nevyplývá z podstaty katolicismu, té „víry nepřetržitě křišťálové“, jak napsal básník Jan Zahradníček, nýbrž je importem zvenčí, infiltrací nepřátelských satanských sil zednářského liberalismu a neomarxistického genderismu dovnitř Církve.
Teologové, biskupové, kardinálové nebo i samotný papež, když výše uvedené zlořády trpí, nebo když prosazují v rozporu s autentickou věčnou naukou možnost přístupu lidí žijících v objektivním cizoložství nebo používajících umělou antikoncepci ke sv. přijímání, nereprezentují Katolickou církev a její pravdy, ale ocitají se – někteří vědomě, jiní nevědomě – ve službách nepřátel, jak skvěle analyzoval ve svém díle „Athanasius“ řezenský biskup Rudolf Graber. Na tyto lidi, ať už zastávají sebevyšší pozici v Církvi, nelze pohlížet jako na katolické věřící, nýbrž jako na odpadlíky a odpůrce zjevené pravdy, i když je nutno se vyvarovat projevů nenávisti a tím intenzivněji se modlit za jejich obrácení.
Čtěte ZDE: Výkřik na duchovní poušti: Oživme ducha křížových výprav! Evropa přežila díky víře předků. Zrada duchovních autorit a kapitulantský dialog s ďáblem. Vzplanou ještě naše srdce?
Záblesky světla
I v pokoncilní církvi existuje mnoho dobrého, Pán své stádo neopouští. Je zde zcela zřejmý odpor proti destrukci, který nelze opomíjet, i když menšinový. Arcibiskup mons. Marcel Lefébvre je nepochybně jedním z těchto světlých bodů. Dalšími jsou čtyři kardinálové (dnes po vyjádření holanského kardinál Ejka už pět), signatáři dubií k encyklice Amoris laetitia, biskupové z Kazachstánu (P. Lenga, A. Schneider a T. Peta) se svým jasným stanoviskem k otázce nerozlučitelnosti manželství, kardinál Robert Sarah se svými vyjádřeními ve prospěch Tradice apod.
V neposlední řadě jsou to i katoličtí mučedníci pro Krista, duchovní i laici, z oblastí ovládaných muslimy na Blízkém východě nebo v Africe, dále také z komunistické Severní Koreje nebo Číny, je zde statečná Asia Bibi, trpící již devátým rokem v pákistánském vězení. Máme zde hrdinné katolíky-obránce nenarozeného života, nejznámější je Mary Wagnerová, jejíž život osciluje neustále mezi životem na svobodě a životem ve vězeňské cele, protože nechce se vzdát svého zákonného práva sdělit klientkám potratové kliniky pravdu o nedotknutelnosti lidského života od okamžiku početí.
A nelze rovněž přehlížet velmi povzbudivý jev, že mladá generace, která nikdy nezažila tradiční ritus, objevuje najednou k velkému překvapení a údivu vnitrocírkevních neomodernistů jeho úžasnou nezastupitelnou hodnotu a krásu. Není tedy Církev po koncilu celá až do mrtě zkažená, jsou tady pevné opěrné body, které mohou být pro její budoucí vývoj rozhodující – a za to díky Bohu.
Zdroj.
Tagy článku