František Iljič 2018: Po sto letech je zpátky. Stejná strategie, metody i odhodlání. Revoluce zatím nedosáhla svého cíle. Sexuální devianti jako důsledek koncilu. Církev nevzkvétá. Zachrání ji tentokrát laický odpor?
Marco Tosatti přináší komentář k dalšímu roku pontifikátu otevřeného revolucionáře proti učení našeho Spasitele, kterého však žádní Leninové přemoci nemohou
J. M. Bergoglio (papež František) pronesl, jako každý rok, svůj vánoční projev v kurii. Kupodivu, nikoho nenapadl, nikoho neurazil, jak bylo jeho zvykem v předchozích vydáních. Mluvil také o zneužívání, ale vždy jen nezletilců, jakoby sexuální homosexuální marasmus mezi kněžími a seminaristy neexistoval, a pronesl věty, které by mohly být věrohodné, kdyby na nich (a na něm) neleželo jako balvan jeho tvrdošíjné a nepřirozené mlčení k vážným obviněním arcibiskupa Vigana.
Abychom pochopili nevímkolikátá Bergogliova obviňování vůči všem, bez nejmenšího náznaku sebekritiky, musíme si posloužit jednou historickou paralelou.
Bergoglio si totiž počíná téměř přes kopírák jako Lenin, otec komunistické diktatury.
Proč?
Stručně řečeno: v roce 1917 Lenin pochopil, že Rusko musí vystoupit ze světové války, aby byla posílena revoluce. Udělal to, jakmile to bylo možné: v březnu 1918 podepsal mír s Německem; současně měl jasný plán: zanecháme války s externím nepřítelem, abychom nastoupili s největší rozhodností válku občanskou, válku s vnitřními nepřáteli, menševiky, revolučními socialisty, buržousty a věřícími...
Nuže, co se stalo naopak v roce 2013?
Bergoglio ihned podepsal mírovou smlouvu s nepřáteli Církve. Skončil s kulturními bitvami Jana Pavla II., Benedikta XVI., Ruiniho atd. Učinil tak tím, že kapituloval před Scalfarim v nejvíce antiklerikálním a protikřesťanském italském deníku.
Jako Lenin, jakmile jednu frontu uzavřel, otevřel druhou, rozpoutal občanskou válku uvnitř církve, která svým způsobem doutná od pradávna, ale obzvláště posledních padesát let po II. vatikánském koncilu. Válku, jakou vedou progresivní teologové tohoto koncilu, katolíci-komunisté za rozvod, potrat atd. v čele s kardinály Martinim, Danneelsem a spol. během posledních pontifikátů.
Tuto válku rozpoutal Bergoglio při jmenování (Galantino, Paglia, Martin, Cupich...), vyřazování (Bagnasco, Caffarra, Burke, Sarah) znásilňování (synody), ustavičnými heretickými proklamacemi a nevhodnými svatořečeními (Luther, don Milani), kletbami proti údajným farizeům, doktrinářům atd..
Od války proti antikřesťanskému nihilismu k válce proti vnitřní pravověrnosti. Stejná strategie a stejná zarputilost jako u vůdce bolševické revoluce.
Čtěte ZDE: Nesnesitelný odér z Petrova stolce: Proč papež kryje zvrhlé biskupy a homomafii ve Vatikánu? Horor s Františkem je ve finále. Rezignuje mravně zkažený tyran? Miláček médií, ateistů a Halíků mlčí
Ale analogie ještě nekončí
Bergoglio si dnes stěžuje na chaos a zmatek v církvi, říká, že je zachvácena bouřemi a uragány. Tím přiznává, že má ztráty, normalizace se ještě nedostavila. I v tomto případě následuje metody Vladimíra Iljiče: žádná sebekritika, ani ta nejmenší, ale obviňování předchůdců i současníků, kteří s ním nedrží revoluční linii; odhaluje a nachází stále nové nepřátele, nové zrádce. Revoluce vždy potřebují nepřátele, na které je možno ukazovat prstem, protože když všechno nepokračuje dobře, někdo to musel zavinit. Jestliže Bergoliova nová církev nevzkvétá, pak i za cenu, že se zesměšní, musí najít smírného kozla, tak, že počestný monsignore je zaměňován za zosobněného ďábla.
Lenin si myslel, že je vítězem, a zatím skončil v afázii. Ale namluvil se dost!
Bergoglio ještě mluví, a moc, především se bez ustání brání proti obviněním. Ale jeho slova stále více padají do prázdna, jeho proskribce jsou stále více znamením záchvatu nemohoucnosti, připouštěním debaklu.
Církvi oddaní protivníci totiž neustupují, i když je jich stále ještě relativně málo a jsou pokořováni. Přátel je naopak mnoho, ale neexponují se (kolik jím jmenovaných kardinálů ho veřejně brání?). Propukají procesy, ve skandálech pedofilie se potápějí jeho hlavní spojenci.
Se světem byl uzavřen mír, ale vnitřní občanská válka pokračuje. Především díky laické opozici, rozhodné a přesvědčivé. Jsou to oni laici, kteří za domnělou obnovou spatřili jasně zradu, za ustavičnými veřejnými proklamacemi antiklerikalismu ten nejnebezpečnější klerikalismus.
Také ministr propagandy (Dario Edoardo Vigano) padl a nový, Andrea Tornielli, ten poslední, který zbyl, dělá sice, co může, ale výsledky jsou mizivé.
Nezbývá než se modlit, aby v nadcházejícím roce Kristus vítězil a Vladimír Iljič Bergolio a jeho věrní prohrávali. Církev přežije. Vždyť víme, že ji brány pekelné nepřemohou.
Zdroj.
Tagy článku