Každý, kdo někdy navštěvoval základní kurs etiky, zná tento myšlenkový experiment:
Co kdyby miliony lidí onemocněly smrtelnou chorobou a jedinou možnou léčbou by byly buňky jediného dítěte, což by mělo za následek jeho smrt? Co uděláme?
Podobné scénáře jsou užitečné pro zpřesnění skrytých východisek našeho zvoleného mravního rámce, zejména pro objasnění rozdílu mezi konsekvencionalismem a jinými druhy mravního myšlení. Diskuse obvykle probíhá ve třídě, kde se nedovzdělaní studenti pokoušejí prokázat hloubku uvažování, kterou zdaleka nemají.
Pro křesťana je odpověď jasná: „Dobrý úmysl (například pomoci bližnímu) nedělá dobrým nebo spravedlivým nějaké chování, které je samo o sobě nesprávné (jako lež nebo pomlouvání). Cíl neospravedlňuje prostředky. Tak se nedá ospravedlnit odsouzení nevinného jako oprávněný prostředek pro záchranu národa. Bůh zakazuje ublížit onomu dítěti, i kdyby to stálo miliony životů. Třeba si jen myslet něco jiného je do nebe volající porušení Božího zákona. Tečka.
Sociální nauka
Prostá skutečnost údajného dobra, které pramení ze zlého skutku, je základem nauky o sociální spravedlnosti, zejména všeobecného odsouzení socialismu. Třebaže papežské sociální encykliky, počínaje Rerum novarum, obsahují mnoho úvah o tom, proč socialismus není schopen dosáhnout svých proklamovaných cílů, jejich primární argumentace vždy směřuje proti myšlence „společného vlastnictví“ – porušování práva na soukromé vlastnictví odporuje Božímu zákonu a žádný systém, který je na tom založen, nelze nikdy schvalovat.
Jak píše Lev XIII.: „Z toho všeho je jasné, že zásadní požadavek socialismu, aby se majetek stal společným, je nutné zcela odmítnout. Tento požadavek škodí dokonce i těm, jimž má pomoci; příčí se přirozeným právům jednotlivců a rozvrací poslání státu i obecný pokoj. Platí tedy závěrem: Když se chce lidu pomoci, musí při tom platit jako základní zásada, že soukromé vlastnictví musí zůstat nedotknutelné“.
Tato kritika ještě zesílila za Pia XI. (1857 - 1939), který odsoudil i umírněný socialismus, neboť „společnost, jak on [socialismus] ji chápe, je něco úplně jiného, než jak ji líčí křesťanská pravda“.
V této době byla Katolická církev hrdinská. Bránila svět proti zlům socialismu. Hájila práva pracujících proti těm, kdo je vykořisťovali, zejména tím, že se zastávala jejich práva sdružovat se v odborech. Díky síle, která pramenila z jasnosti jejího myšlení, byla v době industrializace a socialistické revoluce světlem.
Proč tedy nehájí pracující v tomto okamžiku krize?
Čtěte ZDE: Někteří nemlčí: Epidemie nesmí být záminkou k definitivní likvidaci svobod! Hrozby přicházejí ze všech stran. Najdou se ještě zodpovědní vůdci? Duchovní vězení horší než fyzické. Brány pekelné ji nepřemohou
Neporušitelné právo
Neboť zachovat si život je společnou povinností všech a zpronevěřit se této povinnosti je zločinem. Z toho nutně vzniká právo opatřit si prostředky k uhájení života: a u chudých lidí je k tomu jedinou možnou cestou mzda za práci“ (Pius XI.).
Pod záminkou vládních pravomocí určených pro krátkodobé katastrofy, jako jsou hurikány, provedli političtí vůdci na Západě něco dosud nemyslitelného: zakázali celým segmentům společnosti pracovat. Za pomoci nesmyslného rozlišování toho, co je a není základní potřebou (jako by jí zajištění rodiny vůbec mohlo nebýt), byli všichni pracující rozděleni do tří skupin: 1) Horní vrstva se zaměstnáním, které lze vykonávat v pyžamu z domova, 2) dělníci, kteří mají štěstí a dosud mohou chodit do práce, a 3) ti, z nichž někdo udělal nezaměstnané.
Do této poslední skupiny patří lidé, o nichž starostlivě psali papežové minulosti. Servírky, holiči, prodavači, vrátní, pečovatelky o děti a další, kteří často žijí od výplaty k výplatě. Patří tam i majitelé malých podniků, ti, kteří nejlépe reprezentují svět odpovídající představám papežů o spravedlivém trhu, konkrétně ti, kdo sami nejsou bohatí, ale vlastní prací a na vlastní riziko vytvářejí pracovní místa, aby své rodiny mohli zabezpečit i jiní.
Zákaz práce těchto lidí je vnitřně špatný, protože jde o porušení práva těchto mužů a žen opatřit si prostředky k uhájení života. I kdyby je jejich vlády odškodnily v plné výši (což se nestane) penězi, které si natisknou, okradou je o důstojnost živit se prací vlastních rukou. To nelze nikdy schvalovat, tak jako nelze zabít dítě pro záchranu milionů životů.
Tato diskuse vůbec nesouvisí s debatami o tom, jak potenciálně smrtící je nějaký konkrétní virus. Ve chvíli, kdy se pustíme do analýzy nákladů a přínosů, už jsme se v této věci odchýlili od zdravé morálky. Obhajujme práva jednotlivců, zejména těch nejzranitelnějších, na ochranu vlastního zdraví. Ale ukládat to jako povinnost druhým, takže možná zůstanou úplně bez výdělku, je nehoráznost.
Kde jsou pastýři?
Od heroických biskupů z doby studené války přes mučedníky komunismů až po prosté kněze stojící mezi stávkujícími se svatost Církve v minulém století projevovala i v její ochotě naštvat ty, kdo měli moc či autoritu, a přitom plnit posvátnou povinnost zastávat se práv pracujících a odporovat služebníkům tyranie, která ve své podstatě pochází od Zlého. Tuto jasnost myšlení Církvi umožňovala správně formovaná morální teologie.
Právě morální teologie přitom byla v uplynulých desetiletích konsekvencionalismem ničena zevnitř natolik, že se dokonce ignoruje Veritatis splendor Jana Pavla II. (encyklika z roku 1993 zabývající se morální teologií), kde papež tento omyl opravuje.
Kéž by Církev opět vyzařovala svatost, pohrdla každým konsekvencionalismem a vystoupila proti těm, kdo pracující připravují o mzdu. Nic jiného jí koneckonců nebylo přikázáno: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachrániti, ztratí jej; a kdo ztratí svůj život kvůli mně, nalezne jej. Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale svou duši zahubí? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši?“ (Evangelium podle Matouše)
Pod Františkovým vedením má dnes Církev úplně jiné starosti, než jí přísluší a jaké měla po tisíciletí.
Zdroj.
Tagy článku