Advent je čekání: Žijeme tu věk stagnace a odpočinku? Zklamání z marných náprav světa. Další (marná) právě probíhá. Co nabízí pravý Bůh? Blahobyt není to důležité. Brzy to tu pro nás končí. Buďme pozorní
Radomír Malý vysvětluje, na co bychom se měli v adventu soustředit především a jakým myšlenkám se při tom raději vyhnout
Probíhá advent. Doba, jež nám má připomenout, jak starozákonní Izrael očekával příchod Mesiáše. Ten se uskutečnil v osobě Ježíše Krista. Čekání je nedílnou součástí lidských dějin. Jenže umíme opravdu čekat? G.K.Chesterton ve své "Ortodoxii" napsal: "Náš věk je už jen věkem stagnace a odpočinku."
Lidské dějiny novověku se staly "čekáním na Godota". Jedná se o vybájenou postavu absurdního dramatu Samuela Becketta, kdy dva tuláci očekávají jeho příchod, aby změnil jejich osud k lepšímu. Ten ale nepřichází, oba mužové už se smířili s tím, že asi nikdy nepřijde, ale místo aby odešli a něco dělali, tak dál líně leží a nehnou se ze svého místa pod stromem.
Čekání na Godota
Tak vypadá lidstvo současné epochy: unavené neustálým čekáním na změnu k lepšímu, která nikdy nepřišla, i když ji pořád slibovaly rychle se střídající ideologie osvícenství, liberalismu, komunismu, nacismu atd. Nejenže nedošlo k nápravě zla, nýbrž naopak k jeho prohloubení a rozmnožení.
Moderní člověk už je proto otrávený tímto neustálým čekáním, které navzdory krvavým revolucím a genocidám nevedlo k žádnému pozitivnímu výsledku. Už nečeká vůbec na nic, chce jen žít, užít si a přežít, nic jiného jej nezajímá. Lidstvo 21. století se odnaučilo čekat, neboť čekání jej totálně zklamalo.
Jenže chyba není v samotném čekání, ale v tom, že moderní člověk čekal a čeká špatně. V tom se podobá starozákonnímu Izraeli. Ten netrpělivě vyhlížel Mesiáše, jenž by jej vysvobodil z poroby cizích národů a ustanovil pro něj ideální život na této zemi. Takový Mesiáš však nikdy nepřišel.
Ježíš Kristus nabídl nikoli ráj v tomto životě, ale na věčnosti. Přišel osvobodit člověka nikoli od pozemských tyranů, neboť jejich nadvláda je pouze dočasná a rychle končí, ale od tyranů věčných, od démonů v pekle - a zaplatil za to svou vlastní krví na kříži. Nedává člověku úspěch a blaho na této zemi, neboť to všechno pomíjí, ale na věčnosti v nebi.
Čtěte ZDE: Blíží se Advent: Reklamní kampaň začíná. Nezaměňujme prostředek za cíl. Rozjímání o vánočním pudingu. Žijeme ve světě stínů: Obrazy a symboly namísto skutečnosti. Svět ovládly třpytivé odměny
Co očekáváme my?
Toto Kristovi současníci neočekávali, tím z velké části pohrdali, proto ho přivedli až na kříž. Zklamal jejich očekávání, protože čekali špatně, čekali něco jiného, než on nabízel a nabízí.
A jak jsme na tom my, dnešní katoličtí křesťané? Co očekáváme od Kristova příchodu? Ten se uskuteční nejen na konci světa, ale u každého z nás v okamžiku smrti. Čekáme na něho opravdu s radostí? Těšíme se na věčný život ve společenství s ním?
A nemusíme toto očekávání spojovat pouze s okamžikem smrti. On přijde vždycky, když jej o to poprosíme a budeme si jeho příchod přát: přijde do našeho srdce, do našeho nitra. Chce to jen jedno: přijmout jeho skutečnou nabídku na proměnu života a růst v dobru, a neplést si jej - jak to dělali jeho současníci v Palestině - s nositelem ryze pozemských a pomíjivých dober a s budovatelem pozemského blahobytu.
Pravdivý Bůh
Na takového Mesiáše čekáme a můžeme si být jisti, že toto čekání nás nikdy nezklame. Tuláci z Beckettova dramatu čekali na Godota, což v poněkud nepřesném překladu znamená "bůžka". Očekávali pohanskou náhražku místo opravdového Boha. Tou je každé přednostní očekávání blahobytu, kariéry, úspěchu a požitků, které vždycky dříve nebo později zklame.
Očekávání pravdivého Boha je však něčím úplně jiným: jde o Boha v jeslích, Boha ztotožňujícího se s každým z nás a působícím naši proměnu tak, abychom byli schopni věčného života spolu s ním v nebi.
Takové čekání se nikdy nemine účinkem. S touto radostnou jistotou proto prožijme advent, dobu čekání na opravdový vstup Boha do lidských dějin a spolu s tím i do naší duše a našeho osobního života.
Tagy článku