Při příležitosti návštěvy prezidenta Bidena ve Vatikánu 29. října vydaly tiskové agentury zprávu, že Joe Biden informoval o obsahu schůzky. Uvedl, že ho František nazval „dobrým katolíkem“ a vybídl ho, aby „nadále přistupoval ke svatému přijímání“. Je příznačné, že vatikánská tisková kancelář k tomu doposavad nezveřejnila žádný vysvětlující komentář, což nás nutí předpokládat, že to Bergoglio skutečně řekl.
Třebaže to, co Biden tvrdil, dokonale odpovídá neuváženým průpovídkám Jorge Maria Bergoglia – který například radikální potratovou aktivistku nazval „velkou Italkou“ –, je evidentní, že tyto výroky představují neslýchané pohoršení. Neodsuzují postoje politika, který podporuje potraty, popírají magisterium Církve a znějí jako očividná výzva ke svatokrádežnému jednání, totiž znesvěcení Nejsvětější svátosti svatým přijímáním ve stavu veřejně zjevného hříchu.
Každý katolík ví, že zabití bezbranného člověka v mateřském lůně je odporný zločin a že nejzávažnější pohoršení věřících působí nejen Joe Biden jako přesvědčený zastánce potratů, ale především Bergoglio, který je uznáván jako držitel úřadu nejvyššího pastýře Církve. Jeho ničivé dílo za udivujícího mlčení kardinálů a biskupů nezná mezí.
Velmi vzácné výjimky mezi pastýři, jimž skutečně leží na srdci svěřené duše (nad jiné vyniká příklad Jeho Eminence kardinála Burke), se setkávají s nepřátelstvím většiny svých biskupských spolubratří i Vatikánu. To představuje znepokojivé převrácení poslání Církve, jež se dnes redukuje na klimatickou změnu, inkluzivní kapitalismus a masové očkování.
Čtěte ZDE: Vigano: Prolnutí Deep State a Deep Church na cestě k Velkému Resetu. Uměle vyvolaná covidová nouze. Jedna mocenská líheň. Přímý pohled do očí globalistické Medúzy. Jak vypadá temnota, do níž směřujeme?
„Rada pro inkluzivní kapitalismus“ vedená Lynn Foresterovou de Rothschild nedávno Bergoglia, který členem Papežské akademie společenských věd jmenoval Jeffreyho Sachse, ocenila jako „morálního vůdce“. Sachs je předsedou organizace Sustainable Development Solutions Network při OSN, zastáncem redukce světové populace a boje proti klimatické změně, což pochopitelně s posláním papežského úřadu nemá nic společného. Preláty Církve by to mělo vést k tomu, aby si vážně položili otázku Bergogliovy duševní a mravní způsobilosti pro jeho úřad.
V den svátku, který zavedl Pius XI. na počest vlády našeho Pána Ježíše Krista, vyzývám věřící, aby se obraceli na Boží majestát s naléhavou prosbou, aby Kristova Církev byla první mezi mnoha společnostmi sužovanými současnou krizí, do níž se navrátí panování Ježíše Krista, kterého dnes nahrazují modly globalistické ideologie.
Wanda Poltawská: Padni na kolena!
Byla jsem malá, ještě jsem nechodila do školy, když náš správce, starý pan Michal, onemocněl. Byl hrozivý, velký, s velkými červenými vousy, děti ve školce se ho báli - já však ne. Michal byl můj kamarád a moc se mi líbilo, když železnou tyčí vybíjel led z okapu. Led se rozprskl na všechny strany. Jednou jsem chtěla, aby mi to dovolil udělat také; zasmál se a podal mi tyč, kterou jsem vůbec nemohla pohnout. Vždy byl tak silný, připadal mi jako ztělesnění síly - a teď ležel v posteli a nemohl vstát. Byla zima, nebo možná rané jaro.
Děti na dvoře věděly, že starý Michal umírá, a tak k němu přijde Pán Ježíš. Trochu jsem se divila, proč až teď, když už nemohl vstát, a ne dříve. Ale všichni jsme čekali u branky z ulice. Zpoza rohu, či spíše zpoza zatáčky, zazvonil zvonec; chlapec v bílém rouchu, ne mnohem větší než já, zazvonil a všichni se najednou podívali - šel za ním kněz. Zbyszek, velký kluk ze dvora, řekl: „Nese Pána Ježíše“ – nebylo vidět, kam ho nese, ale všichni si hned klekli.
Nějaký muž v šubu, paní v kožichu a muž v červené čepici, zastavil koně, vystoupil z vozu a poklekl. Všichni jsme se bez rozmýšlení také vrhli do bláta a tajícího sněhu. Já i všechny děti na dvoře. Na chvíli mi hlavou proběhla myšlenka: „Mám bílé kamaše, co na to řekne máma!? Ale matka právě vyšla na práh, a také poklekla.
Kněz, kterému předcházel malý kluk, vešel z chodby napravo do malého pokoje, kde bydlel starý Michal.
A pak si ještě vzpomínám na samotnou rakev. Vynášeli ji stranou, protože se nechtěla vejít. Na hřbitov mě nevzali.
Je to už tolik let a já si na tuto scénu vzpomínám každý den. Lidé klečí, když prochází Pán Ježíš. Vzpomínám si na ni během každé mše svaté, když vidím ministranty, jak roztaženě sedí na lavicích u oltáře, zatímco kněz rozdává svaté přijímání v jejich blízkosti. Vidím ji, když při mši svaté během pozdvihování lidé stojí – pár starších žen klečí. Vidím to v papežské kapli, když všichni sedí a jeden muž v bílé sutaně s bílými vlasy, Jan Pavel II., klečí. Když jste ho nemohli najít v krakovské kurii, stačilo jít o pár ulic dál, kde mají sestry věčnou adoraci. Klečel tam celé hodiny.
Pokud alespoň trochu chápeme, kdo je Bůh, pochopíme, proč člověk po staletí hledal způsob, jak Mu vyjádřit svou úctu, tento amor Dei, který by stvoření mělo projevit Stvořiteli; najít zvláštní gesto, výjimečné, určené pouze Bohu; lidé klečeli, zvedali ruce k nebi. Toto gesto se neprojevuje žádné lidské bytosti. Ano, ještě jeho zástupci na zemi – před Petrem na apoštolském stolci lidé klečeli. Kdysi. Dnes už ani tam ne.
Proč? Bůh se v lidských očích zmenšil, zredukoval na náš ubohý rozměr – pojem sacrum (to, co je posvátné) se vytratil.
Po světě 20. století však chodí několik Božích šílenců, kteří se snaží nově zavést kult Bílé hostie ve zlaté monstranci. Chodí z farnosti do farnosti a vyzývají k věčné adoraci. A říkají věci hraničící se zázrakem, že od doby, kdy je v této farnosti čtyřiadvacetihodinová adorace Nejsvětější svátosti, od doby, kdy lidé jeden po druhém klečí před Sanctissimem, klesá počet zločinů a mění se vše.
A ostatní? Někteří krčí rameny: aha, to je jen symbol; jiní se poohlížejí kolem sebe: všichni stojí. A co tedy ty sám?
Čtěte ZDE: Tajemná eucharistie: Stovky zázraků napříč dějinami. Vědecky doložená realita Božího Těla a Krve. Minulost a současnost křesťanských svátků. Krev v ulicích i na stropě chrámu. Kristus je stále s námi
Poprvé jsem viděla muže, který stál během pozdvihování v kostele v Lublinu, na samém začátku okupace: esesák v uniformě (a jaký katolík – vždyť měl na opasku vyraženo Gott mit uns). Stál strnule na roztažených nohách a celý kostel klečel. Později, po válce, náš kolega zemřel - všichni si ho vážili; na pohřební mši jeho profesionální kolegové, straničtí lékaři, stáli strnule. Věrně přicházeli na mši svatou, ale nemohli klečet. A bylo to jako znamení - věřící vědí, co se děje, když padají na kolena. Nevěřící stojí zdvořile jako na lidském obřadu a nic víc nechápou.
A teď? V kapli u sester během mše svaté všichni stojí. Ne, ne všichni: dvě staré ženy klečí a já - ptám se představené, co je to, zda nerozumí? Jsou všichni nemocní? Představená trochu rozpačitě řekne: „Přišlo to ze Západu, kapitula odhlasovala změnu oblečení a zvyků.“
Magická slova, jako zaklínadlo: „ze Západu“. Zaplavuje nás vlna špinavé vody ze Západu, vozí nám odpadky a v u nás se všechno bere....
Mladí, zdraví - proč nekleknou? Protože to není módní? Ne, to by nestačilo, tohle je hlubší znamení – „padněte na kolena, lidé, pohnutí úctou“. Musíte být uctiví, abyste padli na kolena. Třeba vědět, před kým a proč.
Na znak úcty se můžete postavit. Studenti vstávají, když vchází profesor, lidé stojí v pozoru, když se hraje státní hymna. Zejména dnes je to ovšem nejednoznačné gesto. Stojíte, stáli jste celé hodiny v řadě před obchodem (někdy byla řada před obchodem s alkoholem delší než na chléb), stáli jste v přeplněné tramvaji, stáli jste na autobusové zastávce. Samotné vstávání není jednoznačné a je to gesto, které mají používat lidé.
„Je to všechno jedno, jak se modlím“ – řekl mi někdo; možná, ale jak mohou děti rozlišit důležitost toho, co se děje během mše? V minulosti při evangeliu věřící soustředěně stáli a poslouchali inspirovaná slova, ale když pak Bůh sestoupil na zem – padli na kolena; dítě to vidělo: je zde Bůh – tady a teď – hic et nunc!
Tak jako my děti na dvoře jsme s jistotou věděli, že přichází sám Pán Ježíš, když všichni dospělí padli na kolena.
Co vědí dnešní děti? Co se naučí při pohledu na dospělé? Dokonce i ti, kdo se zdají být věřícími, dokonce i v kostele – kde je dnes někdy nemožné najít svatostánek, jenž je odhozen od hlavního oltáře někam do kouta.
Tam, kde Bůh sám s nepochopitelnou trpělivostí stále ještě čeká na člověka…
Zdroj: 1, 2.
Tagy článku
Doporučujeme
Radomír Malý přináší ve svatopostní době svědectví o prokazatelných zázracích, které i při pečlivém vědeckém... více čtěte zde
Antonio Socci ukazuje, jak pýcha rozumu připravila v moderní době spousty z nás o kontakt s tou nejzákladnější... více čtěte zde