I mnozí věřící si dnes kladou otázku, proč je třeba v nejposvátnějším období roku, v období těsně před Velikonocemi, zakrývat v katolických chrámech všechny ty nádherné katolické sochy, obrazy a jiné památky a také kříže a krucifixy a zahalovat je do plachty fialové barvy (fialová a černá symbolizují smutek a smrt). S jedinou výjimkou: Zastavení Křížové cesty se nikdy nezakrývají.
Zahalování obrazů a symbolů
U mnohých rezonuje otázka, zda by přece jen nebylo vhodnější v tomto období a také během Pašijových her upřednostnit vizuální zobrazení, protože ta prý mohou u věřících vyvolat silnější odezvu a posílit je ve víře.
Skutečnost je však taková, že katolická církev již od svých počátků doporučovala praxi zahalovat katolické symboly, protože právě toto tajemství posilovalo smysly a zvyšovalo touhu po zázraku Velikonoční neděle. Tato tradice má téměř 2 000 let, a není důvod ji měnit.
Navíc současná praxe zahalování katolických symbolů má po II. vatikánském koncilu jen opravdu marginální charakter ve srovnání s tím, jak se praktikovala v minulosti. Po II. vatikánském koncilu dokonce došlo ke snaze zahalování obrazů a symbolů úplně zrušit, ale tato tradice nakonec přežila – v okleštěné zmírněné podobě – až do dnešních dnů.
Čtěte ZDE: Podstata Popeleční středy: Dnešek je příležitostí pro nový začátek. Co je nejdůležitější? Generální úklid vlastní duše. Životní šance pro nalezení cesty. Kolik popelců potkáme letos?
Mnohoznačné "sdělení"
V německy mluvících zemích téměř celý středověk a po většinu novověku existovala praxe, podle které se (již od 8. století) zahaloval v kostele oltář během celého postního období - a s ním také všechny obrazy a symboly.
Zahalovací plátno na oltáři se nazývalo „Hungertuch“ a symbolizovalo hlad. Nejen hlad fyzický coby nedílnou součást půstu, ale také duchovní hlad. „Hungertuch“ se slavnostně z oltáře stáhl až při přednesu Pašijových her, když zazněla slova „chrámová opona se roztrhla na dvě části“.
Podle některých církevních historiků zahalování mělo i didaktický rozměr, protože věřícím zahalené symboly připomínaly, že postní období neskončilo a stále trvá. Úplně se závoje odstranily až během Velikonoční vigilie, při zpěvu Gloria.
Některé výklady poukazují také na skutečnost, že zakrytí svatých symbolů mělo věřícím naznačit, že pokud se zpovědí nesmíří s Bohem, oltář a svaté symboly jsou pro ně zakryty (eschatologické zdůraznění skutečnosti, že pokud by v takovém stavu zemřeli, do Ráje se nedostanou).
Věřícím se doporučovalo, aby zahalovaly katolické symboly během Postního období i ve svých domovech. A mnozí to dodržují dosud. Vždyť pro tradiční katolíky jsou poslední dva týdny půstu časem bezprostřední přípravy na posvátné nejdůležitější tři dny v dějinách celé katolické církve, jakož i v dějinách spásy.
Čtěte ZDE: Velký pátek: Největší zlom v dějinách světa. Kristovo utrpení a smrt na Kříži se týká všech: dobrých i zlých. Zatmění na Golgotě jako znamení i pro dnešní dobu?
Je třeba vnímat srdcem, ne jen zrakem
Naši předkové znali stejně dobře Evangelium sv. Jana (Jan 1,1–14), jak ho znají katolíci dosud (jen nevěřícím zůstává toto tajemství "uzamčeno"):
1 Na počátku bylo Slovo, a Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. 2 Ono bylo na počátku u Boha. 3 Všechno povstalo skrze něho a bez něho nepovstalo nic z toho, co povstalo. 4 V něm byl život a život byl světlem lidí. 5 A světlo ve tmách svítí, a tma ho nepohltila. 6 Byl člověk, kterého poslal Bůh, jmenoval se Jan. 7 Přišel jako svědek vydat svědectví o světle, aby skrze něho všichni uvěřili. 8 On sám nebyl světlo, přišel pouze vydat svědectví o světle.
9 Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přišlo na svět. 10 Byl na světě a svět povstal skrze něho, a svět ho neznal. 11 Přišel do vlastního, a vlastní ho nepřijali. 12 Ale těm, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi: těm, kdo uvěřili v jeho jméno, 13 co se nenarodili ani z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.
14 A Slovo se tělem stalo a přebývalo mezi námi. A my jsme uviděli jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Na rozdíl od nás však naši předci dokázali mnohem víc naslouchat z hloubi srdce. Nebyli tolik otroky vnějších zrakových vjemů jako jsme my. Důkazem této skutečnosti je fakt, že dnes mají mnozí lidé problém sledovat například starší filmy, protože se jim zdají být zdlouhavé až nudné. Natolik si totiž zvykli na neustále bohaté zrakové vjemy, že se staly povrchními. Zrakové vjemy mají už i mnozí z věřících katolíků natolik otupené, že nedokážou už smysluplně udržet svou pozornost déle než při sledování mělkých tik-tokových videí.
Půst prohlubuje vnímání pravdy
Vjemová zraková přesycenost již začala ohrožovat mozek mnoha lidí a stává se podobná přesycenosti jídlem. Hedonisté to velmi dobře znají. Kdo si neustále dopřává lahodné a rafinované potěšení, ztrácí nakonec skutečnou schopnost ocenit, co je opravdu důležité a stává se otrokem vlastní vášně. Krása půstu spočívá i ve zjištění, že se v něm osvobozují otupělé a přesycené smysly, vrací se jim radost z prosté jednoduchosti a prohloubí se vnímání Pravdy.
Kdo dokáže zavřít oči a zaměří svou pozornost na smysluplná slova, která znějí během slavení mše Svaté, na slova modlitby či na slova Písma svatého a odstraní včas to obrovské a vyčerpávající množství zrakových vjemů, většinou ucítí onu jemnou proměnu ve svém nitru. Změní se jeho vnímání, dokáže se lépe soustředit na Boží slova ve svém srdci a dokáže i hlouběji prožít jejich podstatu. Může se tak u něj vytvořit hlubší pocit očekávání velikonočního Třídne.
Čtěte ZDE: Popeleční středa: Neznáme dne ani hodiny svého odchodu. Je třeba se ztišit uprostřed bouřícího světa. Přicházím, abych vás zabila. Naši zbožní předkové. Svědectví obrácené prostitutky
Vše bude jednou odhaleno
Zvyk zahalování křížů a obrazů má velký význam. Napomáhá soustředit se na základy Kristova díla vykoupení. Platí samozřejmě, že když se něco ukryje pod závoj, neznamená to, že závoj zde musí být navždy. Zakrytí má oslabit přesycení vjemy a člověk si má uvědomit, že závoj bude nakonec stažen, protože vše skryté nám bude jednou odhaleno.
Středověcí mystici rádi připomínali, že konečné Odhalení katolických symbolů před Velikonoční vigilií je jakousi připomínkou našeho života na Zemi. Církev je podle nich a také podle Katechismu katolické církve společenstvím svatých osob. Existuje ve třech stavech: Církev putující (bojující), Církev očišťující se (trpící), Církev oslavená (vítězná, blažená).
Všichni totiž – ať živí nebo již zesnulí – tvoří jedinou církev a jsou navzájem spojeni v Kristu. A podle stálé víry jejich vzájemné spojení se upevňuje spoluúčastí na duchovních dobrech. Svatý apoštol Pavel skutečnost osobního společenství s Kristem a v Kristu vyjádřil symbolicky jako tělo, kde Kristus je hlava a věřící jsou údy – buňky.
Církev putující a bojující
My, církev putující, a bojující na tomto světě žijeme v „zahaleném světě“. Ještě nevidíme Boha v Jeho velkolepé slávě, jak ho vidí členové církve oslavené, ani neumíme procítit tak hluboko, co nám chybí, když nejsme v Božím náručí, tak jak to dokáže procítit církev trpící v Očistci.
Žijeme v zahaleném světě a až smrt tento závoj odstraní. Tak, jako spadne závoj ze svatých katolických symbolů při Kristově zmrtvýchvstání o Velikonoční neděli, tak nakonec i my - mnozí - prohlédneme v dokonalém poznání.
Zdroj.
Tagy článku