Kde by byla dnes Církev, nebýt II. vatikánského koncilu? Byli bychom na tom tak špatně, jak jsme teď? Byli bychom na tom hůře? Nebo snad…, bychom na tom byli mnohem lépe?
I Eskymáci mají právo na spásu
Přetržení identity církve, které přišlo mezi lety 1963 až 1970 (kdy se definitivně ustálila nová mše) nemá v dějinách této instituce precedens. Církev se zcela dobrovolně vzdala mnohého z toho, co ji charakterizovalo a nekriticky přijala názory, doktríny a dojmy, které jí vnucoval pohanský svět kolem.
Byl jsem ohromen, když jsem si kvůli bakalářské práci prohlížel v martinském Národním archivu stará čísla Slovenských národních novin ještě z poloviny 19. století. V jednom čísle byla zmínka o tom, že biskupové a kardinálové (kolem roku 1860) společně požádali papeže, aby vyzval Židy, ať konečně vstoupí do katolické církve. Umí si někdo za posledních 50 let představit, že by se papež setkal s muslimem, Židem či protestantem a řekl mu, aby se v zájmu vlastní spásy podvolil jeho autoritě? Umí si někdo za posledních 50 let představit, že by biskupové a kardinálové napsali papeži podobnou společnou žádost?
Čtěte ZDE: Výkřik na duchovní poušti: Oživme ducha křížových výprav! Evropa přežila díky víře předků. Zrada duchovních autorit a kapitulantský dialog s ďáblem. Vzplanou ještě naše srdce?
Církev vždy nárokovala Kristu Králi právo vládnout nad celým světem. I Indiáni v Amazonii přece mají mít šanci být spaseni skrze jedinou pravou víru. Totéž platí i pro Číňany, Japonce či Eskymáky. Až II. vatikánský koncil přišel s tímto novým a zcela nelogickým konceptem „bratrství“, kdy se už nemáme pokoušet pohany konvertovat, ale jen s nimi „spolunažívat“. Dokonce Amazonský synod papeže Františka jakoby vysílal signály, že to my se máme nechat evangelizovat Indiány a ne naopak. Vždyť Instrumentum Laboris, dokument k Panamazonské synodu mimo jiné říká:
„Proces konverze, na kterou je církev volána, zahrnuje zapomínání (starého), učení se (nového) a opakování.“ (Sekce 102)
„Formování církve s amazonskou tváří zahrnuje církevní, ekologickou a pastorační dimenzi.“ (Sekce 111)
Z církve bojující se stala církev putující
Katolicismus se vždy v dějinách řídil nepsaným pravidlem, že „to my přemůžeme pekelné brány, a ne naopak“ a vše pro to dělal. Bylo to živé náboženství, bylo to náboženství duchem i fyzicky silných mužů (templáři, johanité, jezuité nebyly žádné uplakané bábovky) a žen a – ano – vůči světu utopenému v područí ďábla to bylo často i náboženství bojovné. Radikální islám se totiž jinak ani zastavit nedal, než stejně radikální odpovědí. Na zlo bylo třeba vždy vzít pomlázku tak, jak ho vzal Ježíš na kupce v Chrámu Božím. A II. vatikánský koncil toto změnil – už nevedeme válku proti zlu; smířlivě s ním „spolunažíváme“. Z církve bojující se stala církev putující. Kam, to však není známo.
Čtěte ZDE: Navigace na moři ďábelského zmatení: Satan a jeho služebníci v akci. Výklad "třetího tajemství". Proč Bůh dopouští tuto krizi? Čas se krátí. Jak usilovat o svatost? Povede nás hvězda mořská, Panna Maria. Boží vítězství je jisté
Jenže dějiny, podobně jako vody, nejsou nikdy stojaté. V podstatě každý sociolog vám řekne, že civilizace, která se vzdává své iniciativy a dobrovolně se stěhuje do defenzivy, bude nakonec zničena jinou, dominantnější. Bránit kamennou věž se navěky nedá. Nejlepší obranou je útok. A tak je tomu i s katolickou církví – v momentě, kdy se vzdala snahy evangelizovat a získávat nová území pro Krista, byla odsouzena k ústupu a postupnému zániku. Nejprve se ustoupilo z misijních území, poté se ustoupilo z okrajových katolických území, následně padla pevnost Evropa a požár se pomalu blíží i k posledním baštám katolicismu – Polsku, Slovensku, Chorvatsku a Itálii. Potom, když padneme my, zůstane už jen ten Vatikán - proti celému světu. Jak dlouho asi vydrží?
Otec Flynn a další pokrokáři
Jenže II. vatikánský koncil nepřinesl jen vzdání se iniciativy dobývat svět pro Krista. Přinesl ještě něco horšího – laxnost ve víře. Ten propad či zlom chcete-li, který se udál v 60. letech, krásně zobrazuje film na motivy divadelní hry s názvem Pochybnosti, v hlavní roli s Meryl Streepovou.
Děj filmu se odehrává na katolické střední škole v Bronxu. Sestra představená Aloysia Beauvierová (Meryl Streepová) se snaží školu a žáky jakž takž udržovat v mezích přísné katolické morálky a doktríny, ale má problém – jelikož se píše rok 1964, nastalo velké „uvolňování ledů“ a nejen děti, ale i samotné církevní autority již otevřeně zpochybňují staletou katolickou praxi. V čele novátorského „odboje“ stojí nový katolický kněz na škole, otec Flynn. Zatímco sestra Beauvierová je zbožná a přísná, otec Flynn je věčně usmátý a uvolněný. „Bůh je láska“.
Zvlášť v paměti mi utkvěla jedna scéna z filmu Večeře. Respektive záběr na dvě večeře. Nejprve kamera ukazuje stolování u sester. Upřímně se pomodlí před jídlem, a pak tiše jedí. Beze slova. Následně nám režisér ukazuje večeři u otce Flynna a jeho spolukněží, která se koná ve stejnou dobu jen na jiném místě. Kněží jsou ve výborné náladě, žertují, smějí se a pomlouvají sestru Beauvierovou, za její „středověké manýry“. Vysmívají se jí. Tak jako Církev nové doby, Církev II. vatikánského koncilu. A aby těch paralel se skutečným světem nebylo málo, ústřední děj filmu je vlastně o tom, že jeden ze žáků obviní otce Flynna, že jej sexuálně zneužil.
SLEDUJTE: Protiproud TV v pondělí 19. 6. 2023 od 18:00 po dvoutýdenní pauze vysílá v přímém přenosu pravidelné setkání šéfredaktora Protiproudu s věrnými čtenáři a diváky - v jednom z mála necenzurovaných prostředí - nad aktuálními i obecnějšími otázkami naší doby. Do rozhovoru můžete vstupovat prostřednictvím chatu, a to i s předstihem před zahájením vysílání.
Slábnutí náboženství v přímém přenosu
Kam se tedy dostala ta nová, „uvolněnější“ církev? Jeden ze čtenářů portálu The American Conservative jménem Lee Podles napsal: „Když jsem byl teenagerem, 250 000 katolíků navštěvovalo v Baltimoru nedělní mši; v roce 2022 to bylo 2500…“ Jinými slovy, za jeho nedlouhého života došlo k propadu návštěvnosti mší v jeho městě o 99 %. Takto vypadá zánik náboženství v přímém přenosu. Autor za tuto hrůzu viní II. vatikánský koncil a jeho „reformy“:
„Katolíci měli jisté návyky, které byly najednou přerušeny: mše byla v angličtině a ta latinská byla zakázána, páteční abstinence (od masa) byly vynechány. Sexuální morálka byla kněžími a teology široce zpochybňována…, najednou se všechno (původní) zdálo být na odpis. Neexistovala žádná jistota.“
Ovoce koncilu není láska, ale…
Propad o 99 procent. Toto je skutečné ovoce II. vatikánského koncilu. Koncilu, který jako by si dal za cíl zničit katolickou církev, a také se mu to téměř podařilo.
Nejde o přehnaná slova. Dnes už víme, že vůbec ne. Katolické semináře se od 19. století staly terčem zednářských a komunistických uskupení, které je houfně infiltrovaly, aby svého úhlavního nepřítele zničily zevnitř. Od členky New Yorské komunistické strany jménem Bella Doddová víme, že jen ona sama pomohla asi tisícovce (!) komunistů dostat se do seminářů a cituje její vlastní slova, že se už „nacházejí na nejvyšších místech v církvi“ (Doddová má na mysli 50 léta 20. století, pozn. aut.).
Čtěte ZDE: Tajná společnost, kterou dnes neprávem podceňujeme: Když je zákonem lež, náboženstvím ďábel a kultem nemravnost. Papežské dokumenty promlouvají
O infiltraci katolických seminářů se dozvídáme například i ze zednářského dokumentu Alta Vendita z 19. století, či ze zápisků komunistického špiona, který se infiltroval do církve pod označením AA-1025, nalezených v aktovce muže, který zahynul při autonehodě. Číslovka říká, že tento muž byl 1025. komunistickým agentem nastrčeným Moskvou a zkratka „AA“ znamená – AntiApoštol.
Toto je pravda. My nežijeme v žádném krásném světě, kde se věřící drží za ruce spolu s nevěřícími a všichni se krásně doplňují a společně skandují progresivistická (ve skutečnosti však zednářská) hesla. Žijeme ve světě, ve kterém od jeho počátku probíhá zuřivá válka mezi dobrem a zlem, anděly a démony, Božím Jeruzalémem a satanským Babylonem. A momentálně jsou to agenti Babylóna, kdo infiltruje Jeruzalém, aby ho zničil. A nepřítel už není daleko od konečného cíle, který si vytyčil.
Slova Pána Ježíše, že církev „pekelné brány nepřemohou“ jsou dnes skoro to jediné, co nám zbylo. Naše poslední naděje, že to bude Babylónská říše, kdo opět skončí v prachu. Ale předtím, než se to stane, musíme si do očí říci hořkou pravdu: že II. vatikánský koncil byl koncil, jehož cíl se dnes nejeví jako nic jiného, než zničení církve. Nesmíme udělat tlustou čáru za předkoncilní Církví, ale naopak za tou pokoncilní.
Pak se konečně můžeme opět odrazit ode dna.
Zdroj.
Tagy článku
Doporučujeme
Radomír Malý přináší ve svatopostní době svědectví o prokazatelných zázracích, které i při pečlivém vědeckém... více čtěte zde
Antonio Socci ukazuje, jak pýcha rozumu připravila v moderní době spousty z nás o kontakt s tou nejzákladnější... více čtěte zde