Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Františkovi Jakobíni triumfují: Revoluce jsou vždycky stejné. Každá má ďábelské znamení. Byl Druhý vatikánský koncil tímtéž? Přizpůsobit se světu, nebo naopak? Odporný dým satanův v chrámu Božím. Jak se bránit? Naše šance přijde

Františkovi Jakobíni triumfují: Revoluce jsou vždycky stejné. Každá má ďábelské znamení. Byl Druhý vatikánský koncil tímtéž? Přizpůsobit se světu, nebo naopak? Odporný dým satanův v chrámu Božím. Jak se bránit? Naše šance přijde

4. 2. 2024

Tisk článku

Radomír Malý ukazuje na podobnosti francouzské, bolševické i současné revoluce v Církvi a má za to, že pokud se z jejich průběhu a železných zákonitostí poučíme, máme šanci "dým satanův" z nezničitelné církevní architektury opět "vyvětrat" a kontrarevolučně ji vrátit do podoby určené Pánem

Každá revoluce má čtyři fáze, které zatím fungovaly vždycky spolehlivě, jak ukazují především francouzská revoluce koncem osmnáctého století a revoluce v Rusku roku 1917. Jsou to:

1. fáze: odpůrci nenáviděného politického a společenského systému bez ohledu na rozdílnost názorů se spojí v násilném revolučním aktu jeho svržení;

2. fáze: všichni se společně dohodnou na nové vládě a podílu na moci jednotlivých názorových proudů;

3. fáze: vyhrocuje se konflikt mezi umírněnými a radikálními revolucionáři. Zatímco ti první chtějí zachovat některé prvky starého režimu, ti druzí požadují všechno zničit a začít úplně od nuly;

4. fáze: radikálové vítězí nad umírněnými a krvavě je likvidují právě tak, jako předtím likvidovali přívržence starého režimu. Mají podporu davu, pro nějž se umírnění stávají svou snahou spojit vodu s ohněm (staré s novým) těžko srozumitelnými. Lid nesnáší teze, že něco je složité, žádá jednoduché recepty na řešení situace. Masová podpora poskytuje radikálům mocenskou převahu nad umírněnými.

pp

Bezmezný krvavý teror Francouzské revoluce

Tento scénář se ve Francii a v Rusku naplnil. 14. července 1789 byla dobyta Bastila, což doprovázely krutosti a krveprolévání, o život přišel i ušlechtilý velitel vězeňské stráže de Launay. Revolucionáři vytvořili Národní shromáždění, které publikovalo Deklaraci práv člověka a občana, zrušilo řeholní řády a vyhlásilo civilní konstituci kléru, dle níž měli být duchovní nikoli jmenováni, ale „voleni“ vším lidem včetně protestantů, židů a nevěrců. Poté ale došlo ke střetům mezi umírněnými feuillanty a girondisty na jedné straně a montagnardy (jakobíny) na druhé.

Jeden z hlavních hrdinů 14. července a předák feuillantů Gilbert de Lafayette chtěl zůstat u těchto revolučních „vymožeností“ a odmítl jít dál, podobně vůdce girondistů Jacques Brissot. Jakobíni však žádali totální likvidaci všeho starého a bezmezný krvavý teror. Lafayette se proti tomu postavil, jako velitel Národních gard dokonce vojensky zakročil proti krvežíznivému davu na Martových polích v Paříži. Aby si zachoval holý život, musel nakonec před jakobíny do exilu. Girondista Brissot dopadl hůř, skončil pod gilotinou.

Revoluce je vždycky ďábelského původu

Totéž probíhalo i v ruské revoluci roku 1917, jež nezačala až 7. listopadu (dle juliánského kalendáře 25. října), ale už 27. února téhož roku, kdy vojáci spolu s demokraty nejrůznějších názorových odstínů podporováni Leninovými bolševiky svrhli cara. Lenin se vrátil z exilu, bolševici nejprve spolupracovali s menševiky a esery, brzy ale požadovali komunistickou diktaturu. Socialista (eser) Alexander Kerenskij ve funkci premiéra se s nimi dostal do konfliktu (Lenin musel na krátko opět emigrovat), který vyvrcholil tzv. říjnovou revolucí, po níž vítězní bolševici rozpoutali krvavou hrůzovládu.

pp

Čtěte ZDE: Výkřik na duchovní poušti: Oživme ducha křížových výprav! Evropa přežila díky víře předků. Zrada duchovních autorit a kapitulantský dialog s ďáblem. Vzplanou ještě naše srdce?

Z historického pohledu byl jakobínský teror let 1793–1794 přímým důsledkem 14. července 1789. Bez dobytí Bastily by nebyla možná a myslitelná jakobínská genocida. Stejně tak v Rusku bez únorové revoluce roku 1917 a svržení cara by nevznikly podmínky pro říjnovou komunistickou revoluci a její krev mrazící pekelné příšernosti. Lafayette i Kerenskij tyto krvavé zločiny nechtěli a veřejně je odsoudili.

Přesto ale jim nelze odpárat spoluvinu na nich, protože patřili k předním vůdcům a osnovatelům revoluce, která je vždycky ďábelského původu a jež „vypustila džina z láhve“. Démoni se ve své destrukci nikdy nezastaví, jak mistrovsky ukazuje F. M. Dostojevskij v románu Běsi. Lafayette ani Kerenskij si neuvědomili tyto pekelné zákonitosti každé násilné revoluce. Pootevřeli čertu dvířka, on se ale s tím nespokojil a silou je otevřel úplně dokořán. To dělá satan vždycky.

Duchů, které jsem vyvolal, se nemohu zbavit

Oba tito protagonisté revoluční umírněnosti by si zasloužili naši shovívavost a pochopení, kdyby pokorně uznali, že jejich významný podíl na počáteční fázi revoluce byl zásadní chybou. K tomu se ale ani jeden neodhodlal. Lafayette v emigraci nikdy nepřestal obhajovat dobytí Bastily jako akt spravedlnosti a chlubit se svým významným podílem na něm, totéž činil Kerenskij v exilu ve vztahu k únorové revoluci. Doktor Faust ve stejnojmenném dramatu J. W. Goetha volá: „Duchů, které jsem vyvolal, se nemohu zbavit.“

Faust na rozdíl od Lafayetta a Kerenského alespoň uznal, že pustil do světa zlé duchy, kteří vykonali to, co on sám nechtěl. Ti dva však až do smrti kategoricky odmítali připustit jakoukoliv souvislost mezi počáteční fází revoluce, kterou chtěli a plánovali, a její finální fází, kterou nechtěli a již si neuměli představit. Neustále mluvili jenom o „zrazených ideálech revoluce“. Podle Lafayetta 14. červenec 1789 byl dílem prozřetelnosti, jakobínský teror prý naopak jeho popřením, aniž kdy připustil, že gilotina a genocida katolíků ve Vendée byly logickým důsledkem dobytí Bastily. Totéž nutno konstatovat i o Kerenském, který podobně odmítal vidět vazby mezi únorovou a říjnovou revolucí v Rusku.

II. vatikánský koncil - francouzská revoluce v Církvi

O paralele II. Vatikánského koncilu k francouzské revoluci mluvili sami jeho protagonisté (Yves Congar, Joseph Ratzinger aj.), kteří se předháněli v označování II. vatikánského koncilu (dále jen DVK) jako „roku 1789 v Církvi“, „dobytí Bastily uvnitř Církve“ a podobně. Při revoluci DVK sice netekla krev, neboť vše se odehrávalo v oblasti ducha a myšlení, ale zpustošení, které vyvolal, bylo značné a v církevních dějinách nemá obdobu.

pp

Čtěte ZDE: Útok na Tridentskou mši: Předstupeň jejího zákazu. Cesta k herezi. Skuteční katolíci jsou hrozbou? Pro Bergoglia a jeho lemury určitě. Bitva mezi Kristem a satanem. Přicházejí zkoušky. Budeme dosvědčovat, že patříme Kristu

Jako u každé revoluce, i tady stálo na počátku násilí. Nikoli fyzické, ale administrativní. Jak líčí Roberto de Mattei v knize Druhý vatikánský koncil, dosud nenapsané dějiny, hned druhý den rokování sněmu (13. října 1962) francouzský kardinál Achille Liénart si vzal slovo a prohlásil dokumenty připravené vatikánskou sněmovní komisí v čele s kardinálem Alfredem Ottavianim, jmenovanou samotným papežem Janem XXIII., za „nepoužitelné“, neboť prý neodpovídají „současnému světu a jeho problémům“. Většina biskupů se k tomu připojila. Tříletá práce vatikánské komise byla tak šmahem zničena. Tento Liénartův puč předznamenal další jednání koncilu.

Nicméně většina koncilních otců nepatřila k radikálům, kteří sice byli v menšině, zato však překypovali aktivitou. Biskupové na DVK odsouhlasili dekret Unitatis redintegratio, požadující jiný slovník ve vztahu k nekatolickým křesťanům, spornou větu ze šestnácté kapitoly konstituce Lumen gentium o muslimech, věřících prý spolu s námi v téhož Boha, a pasáže z deklarace Nostra Aetate, že „Církev s úctou hledí na muslimy“ a že se může obohatit vším pozitivním, co je v buddhismu a hinduismu.

Přizpůsobit se světu

Stejně tak odhlasovali deklaraci Dignitatis humanae, jež akceptovala liberální stát i pro země s katolickou většinou obyvatelstva, což znamenalo, že vlády v těchto zemích se mají ke katolické církvi chovat stejně jako k jiným náboženským denominacím. Zároveň většina biskupů na DVK, aniž si to někteří bezprostředně uvědomili, odevzdala svůj hlas antropocentrismu místo teocentrismu. V centru pozornosti Církve stanul člověk, a nikoli Bůh, jak je zřejmé především z pastorální konstituce Gaudium et spes.

pp

Čtěte ZDE: Třetí fatimské tajemství: Zrušení mše svaté. Antipapež, který bude heretikem. Žádná synoda nemá moc změnit formu svátostí. Zednáři a falešná Církev. Ďábelské zmatení v církvi i ve světě. Nebojte se! Já jsem přemohl svět

Většina biskupů na DVK se nechala přesvědčit radikály, mezi něž patřili zvláště tzv. periti, tj. poradci z řad teologů (Yves Congar, Hans Küng aj.), že tyto změny jsou „nutné“, neboť Církev se prý musí „přizpůsobit“ současnému světu. Jinak ale nechtěli žádné změny ve věrouce a mravouce, domnívali se, že vše zůstane při starém, pouze rétorika ve vztahu ke světu, k nekřesťanským náboženstvím a k nekatolickým vyznáním se poněkud změní.

To, co nastoupilo poté, je šokovalo, takový vývoj si neuměli vůbec představit. Holandští teologové Edward Schillebeeckx a Piet Schoonenberg zkoncipovali smutně proslulý Holandský katechismus, který mimo jiné popřel změnu podstaty chleba a vína při vyslovení konsekračních slov kněze při mši svaté na podstatu Těla a Krve Ježíše Krista. Sám papež Pavel VI. musel reagovat v roce 1968 dokumentem Credo, v němž potvrdil dogma o transsubstanciaci a odsoudil heretické novoty holandských teologů.

Dým satanův

A revoluce pokračovala. Katoličtí morální teologové Bernard Häring, Edward Curran a další se dožadovali povolení antikoncepce, aniž je zajímalo, že většina těchto preparátů je potenciálně abortivních (vyvolávajících potrat). Pavel VI. reagoval encyklikou Humanae vitae, v níž tyto názory odmítl. Objevily se též uvnitř Církve postuláty, volající po „lidštější sexuální morálce“ (důsledek sexuální revoluce roku 1968), umožnění podávání sv. přijímání znovusezdaným rozvedeným atd. Společné přijímání při tzv. ekumenických bohoslužbách se stalo v západních zemích něčím obvyklým. Přestalo se také zpovídat.

Ne, takový vývoj většina biskupů na koncilu nechtěla. Kardinálové Francis Spellman z USA, Joseph Frings z Německa nebo arcibiskup z polského Krakova Karol Wojtyla toto kategoricky odmítali a podle situace i potírali. Totéž činili i pokoncilní papežové Pavel VI., Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Je znám výrok Pavla VI. z roku 1972, že „dým satanův pronikl skulinami až do chrámu sv. Petra“.

 

Braňme se!

Jak v padající ekonomice ochránit své peníze - a k tomu ještě současně podpořit další existenci Protiproudu? Jednou z možností je spoření či "konzervace" svých financí ve zlatě. Nepodvoleným nabízíme bezpečnou metodu (zdaleka ne všechny totiž bezpečné jsou).

 

Mnozí naši čtenáři, diváci, příznivci a podporovatelé již ke své spokojenosti tuto možnost využili, mnozí o ní ale stále nevědí. Jak na to? Stačí si pustit některý z rozhovorů, který jsme nedávno odvysílali.

Sledujte ZDE: Peníze nejsou tím, čím se zdají být: Mezi černou magií a zázrakem. Státní převrat pod zn. FED. Titanic, Lincoln, Kennnedy: Vraždy? Basilej 3 - a hned tu byl covid! Další velká krize na dohled. Záchranný vor. Návštěvník z hvězd nabízí pomoc

Pavel VI. byl rozporuplnou osobností podobně jako proslulý katolický filosof Jacques Maritain, na jehož ideách byl závislý. Maritain byl nadšencem DVK a po jeho ukončení vřele děkoval koncilním otcům, že „ukončili konstantinskou éru“. Když se ale koncem šedesátých let projevil rozklad Církve vyvolaný zejména Holandským katechismem, Maritain se ostře postavil na obranu autentické katolické nauky. Přitom ale nepřestal ani na vteřinu velebit DVK. Neuvědomil si, že zvrácenosti, proti nimž vystoupil, jsou jeho důsledkem.

Úder liturgii

Totéž činil i papež Pavel VI., který sice promulgoval Credo a Humanae vitae na obranu zjevené pravdy, zároveň ale vyhlásil dokumenty DVK za závazné akty magisteria (byť se závazností odstupňovanou podle povahy jednotlivých dokumentů), ačkoliv DVK byl označen jako ryze pastorální, a nikoli dogmatický koncil. Tentýž Pavel VI. podepsal i nový mešní řád, vypracovaný ve spolupráci se šesti evangelickými pastory, který zprotestantizoval katolickou liturgii.

Jana Pavla II. lze nazvat v pravém slova smyslu Lafayettem katolické církve. Osobně zbožný a ctnostný, vydal řadu skvělých dokumentů bránících autentickou rodinu a manželskou nerozlučitelnost (Familiaris consortio), nenarozený život (Evangelium vitae), neměnný morální řád (Veritatis splendor) a jistotu zjevené pravdy (Fides et ratio).

Za jeho pontifikátu došlo k odnětí kanonické mise heretikům Hansi Küngovi a Charlesi Curranovi, byla odsouzena i tzv. teologie osvobození v Latinské Americe. Jan Pavel II. revidoval vstřícný postoj svých dvou předchůdců (Pavla VI. a Jana XXIII.) vůči komunismu (na koncilu na základě tzv. dohody z Met mezi kardinálem Tisserantem a ruským pravoslavným metropolitou Nikodimem, agentem KGB, nesměl být komunismus odsouzen). Katolíci mé generace s nadšením čerpali za komunistického útlaku posilu z jeho návštěv rodného Polska a z jeho slov na obranu svobody a práv Církve.

Bez Bastily by nebyla gilotina

Tím větším paradoxem je, že právě tento papež svolal roku 1986 všenáboženské shromáždění do Assisi, kde se modlil za mír společně s mohamedány, buddhisty, a dokonce s africkými šamany, což přispělo ke všeobecnému náboženskému synkretismu. Rovněž tak Jan Pavel II. políbil veřejně korán a na jedné ze svých zahraničních cest se nechal strhnout ke zvolání: „Ať žije islám!“ Jak toto jde dohromady s jeho skvělými dokumenty na obranu katolické víry a morálky? Odkud se vzal tak diametrální rozpor u tohoto pontifika?

Jak se úspěšně léčit či udržet si zdraví BigPharmě, covidovým vakcinátorům a selhávajícímu zdravotnímu systému navzdory?

V rozhovoru Petra Hájka s mužem, který stojí za pozoruhodným přípravkem, jenž má překvapivě dobré výsledky v léčení jak některých fatálních onemocnění, tak následků vakcinace, najdete další informace

Sledujte ZDE: Zázrak uložený do medu: Cesta tam (do Číny) a zase zpátky. Tisíce let a tisíce zkušeností v extraktu. Jsou to záhadné organismy: Ani rostlina, ani živočich. Dřevo kazí, životy zachraňují. Energie a imunita. Zdraví patří do našich rukou!

To pochopíme právě tehdy, když jej srovnáme s Lafayettem. Tento hrdina Bastily, když byl u moci, také provedl několik skvělých počinů. Vojensky zakročil na Martově poli v Paříži proti krvežíznivé lůze, odmítl násilné sesazení krále, kategoricky odsoudil tzv. zářijové masakry roku 1792, kdy rozběsněný dav podnícen jakobíny začal vraždit politické vězně v Paříži, především katolické kněze, postavil se proti potlačení svobody Církve jakobíny a zavedení tzv. kultu rozumu.

To vše mu slouží ke cti. Jak je ale možné, že tentýž Lafayette podepsal „ve jménu revoluce“ nemravné vyhlášení války Rakousku a Anglii, jak je možné, že schválil také civilní konstituci kléru, která z duchovních činila pouhé státní úředníky?

Vysvětlení nalezneme ve faktu, že Lafayette byl jedním ze strůjců revolučního pozdvižení 14. července 1789 a byl s ním bytostně osobně svázán. Proto nemohl připustit, že tehdy se dopustil svého životního tragického omylu, že bez 14. července by nebylo ani pozdějších revolučních krutostí, zejména pak za jakobínské diktatury. Z toho důvodu bez skrupulí akceptoval a prosazoval to, co bylo součástí revolučního programu roku 1789 -1790. Co šlo ale nad tento rámec, odmítal jako zvrhlosti a zradu revoluce, aniž si připouštěl, že bez Bastily by nebylo ani jakobínské gilotiny.

Benedikt XVI a Jan Pavel II.

Totéž platí i o Janu Pavlu II. Správně rozpoznal, že je nutno postavit se proti tiché demontáži Církve, která tenkrát probíhala. Jenže kategoricky odmítal vidět tady jakoukoliv spojitost s DVK. Ten naopak vyzvedával jako dílo Ducha Svatého, ve své inaugurační řeči z roku 1978 dokonce vyzval všechny kněze, aby „pevně vzali do rukou konstituci DVK Lumen gentium“. Jan Pavel II. ještě jako arcibiskup Wojtyla se významně na koncilu podílel na formulaci některých dokumentů, především problematické deklarace Dignitatis humanae.

Přiznat si celoživotní tragický omyl je pro každého člověka nesnadné a jen málokdo to dokáže. Proto tento pontifik dělal všechno, co bylo v souladu s koncilovými dokumenty. Sem patřila i vstřícná gesta na adresu jiných náboženství, i když vedla k synkretismu a zředění víry, neboť koncil toto svými formulacemi podporoval. Hereze ve věrouce a mravouce ale přesahovaly rámec dokumentů DVK, proto je Jan Pavel II., jenž osobně tento rozklad nechtěl a odmítal, potíral.

Že tyto zvrácenosti jsou logickým důsledkem DVK, který se některými svými formulacemi odchýlil od autentické katolické nauky, že jsou další fází vývoje revolučního myšlení, které DVK nastartoval, to si Wojtyla odmítal připustit právě tak jako mnozí další koncilní otcové, kteří potom zastávali tzv. konzervativní pozice.

SLEDUJTE: Protiproud TV v pondělí 5. 2. 2024 od 18:00 vysílá v přímém přenosu pravidelné setkání šéfredaktora Protiproudu s věrnými čtenáři a diváky - v jednom z mála necenzurovaných prostředí - nad aktuálními i obecnějšími otázkami naší doby. Do rozhovoru můžete vstupovat prostřednictvím chatu, a to i s předstihem před zahájením vysílání.

Benedikt XVI. v podstatě pokračoval v linii Jana Pavla II. Původně modernistický teolog, poradce (peritus) německého kardinála Fringse na DVK a spoluautor některých koncilových dokumentů, také později zjistil, že vývoj v Církvi zachází mnohem dál, než si představoval a chtěl. Nebyl sám, kromě řady biskupů i někteří jeho kolegové periti, např. Jean Daniélou nebo Henri de Lubac, dospěli nakonec k témuž závěru a dali jej veřejně najevo.

Benedikt se sice odvážil některých nesmělých kritických vyjádření na adresu DVK (roku 1988 ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry řekl chilským biskupům, že koncil není žádné „superdogma“), nicméně nedotkl se jádra věci. Kritiky sporných a zavádějících dokumentů jsme se od něho nedočkali. Krom toho tento papež pokračoval v organizování synkretistických shromáždění v Assisi dle vzoru svého předchůdce. K jeho cti budiž řečeno, že dokumentem Summorum Pontificum r. 2007 rehabilitoval tradiční katolický ritus, i když nelze akceptovat jeho vyjádření, že jde o „mimořádnou formu“.

Františkovi Jakobíni

Nástupem papeže Františka se Církev žel posunula opět dál směrem k propasti. Končí vláda feuillantů a girondistů a nastupují jakobíni. To, co Pavel VI., Jan Pavel II. a Benedikt XVI. kategoricky odmítali a proti čemuž se snažili Církev bránit, se za Františkova pontifikátu stalo legálním. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. při nominaci biskupů a kardinálů ještě dbali na vyváženost. Když jmenovali jednoho modernistu, další musel být konzervativec.

Argentinský Jorge Bergoglio dosazuje ale samé modernisty, kteří již nyní zaujímají v Církvi rozhodující pozice. Papež protlačuje do vedoucích rolí výhradně jakobíny, kteří určují další vývoj. Kardinálové Walter Kasper, Reinhard Marx, Blaise Cupich, Godfried Daneels, Louis Tagle a řada jiných prosazují agendu, kterou si většina biskupů shromážděných na DVK neuměla vůbec představit:

Podávání sv. přijímání znovusezdaným rozvedeným, německá biskupská konference dokonce oficiálně prohlásila, že u mnoha z nich se „nejedná o těžký hřích“ (nahrává jim i dokument papeže Františka Amoris laetitia), homosexualitu jako „legální formu sexuality“ (opět prohlášení německé biskupské konference). Požadují  zrušení celibátu v latinské církvi a jáhenské svěcení žen, dokonce i pohanské obřady jako součást liturgie (nedávná amazonská synoda), i když žel shromáždění v Assisi roku 1986 za pontifikátu Jana Pavla II. bylo precedentem toho, nicméně v Assisi na rozdíl od Vatikánu v roce 2019 nedošlo k veřejnému uctívání pohanského božstva vysokými církevními hodnostáři včetně samotného papeže. Arciheretik Martin Luther je kladen na stejnou úroveň s katolickými církevními učiteli při totální ignoranci jeho nemravného života, masový vrah, lupič a smilník Mohamed je vyzvedáván jako velký náboženský reformátor.

pp

Sledujte ZDE: Jsme uprostřed dvojité krize: Naplňují se proroctví? Infiltrace: Spiknutí ke zničení zevnitř. Je peklo prázdné? Ďábelské koncepty od sebe navzájem opisují. Blíží se apokalypsa? Kdy přijde poslední den? Naděje neumírá, ale bude to bolet

Kontrarevoluce

K tomu přistupuje typický jakobínský teror (administrativní), který se bude dále stupňovat. Již se s ním seznámily některé řeholní řády pěstující tradiční ritus - nejkřiklavějším dokladem jsou františkáni Neposkvrněné. Mnoho kněží, kteří měli odvahu veřejně bránit nerozlučitelnost manželství, ozvali se proti homosexualitě, genderové ideologii nebo vstřícnému postoji k muslimským emigrantům, bylo postiženo přímo svými biskupy. Generál jezuitů Arturo Sosa však může bez jakýchkoliv obav z postihu prohlašovat, že nemáme žádné magnetofonové záznamy Ježíšových výroků o nerozlučitelnosti manželství, a jeho řádový kolega James Martin vyzvedávat homosexualitu a žádat pro tzv. gaye a lesby možnost svatby v kostele. Bylo by naivní domnívat se, že tento administrativní teror se nebude stupňovat.

A obrana? Opakem každé revoluce je kontrarevoluce. Tou ovšem není „revoluce naruby“, nýbrž obrana proti revoluci. Ve vnitrocírkevním resortu jde o náležitou osvětu a odpor proti revolučním opatřením, obranu autentické katolické nauky, zjevené samotným Pánem, i za cenu osobních obětí. Díky všem kardinálům, biskupům a kněžím, kteří - i když jsou v nepatrné menšině – odvážně vystupují v tomto duchu. Ukazuje se ale, že cesta „lafayettismu“ je mrtvá a neúčinná, v historii nikdy nebyla opravdovou oporou pravé kontrarevoluce.

Lafayettismem je dnes každé odvolávání se na DVK s tím, že je nutno se k němu vrátit a jeho se držet, to prý je lék na současnou krizi v Církvi. Ano, DVK skutečně nepostuloval to, co se dnes děje za Františkova pontifikátu, ale otevřel tomu dveře, vypustil Pandořinu skříňku.

Každá opravdová obrana proti současnému vnitrocírkevnímu jakobinismu musí tedy začít u kritiky DVK. K tomu se dosud z biskupů odhodlali pouze arcibiskup Carlo Maria Viganó a zejména biskup z kazašské Astany Athanasius Schneider ve svém rozhovoru pro tradiční katolický časopis The Remnant v USA, kde označil sporné dokumenty DVK za skutečnou příčinu současného stavu Církve. Tím více je ale nutno cenit si toho, k čemu se odhodlali někteří vzdělaní katoličtí laici, především Roberto de Mattei, jehož výše uvedená kniha o průběhu DVK nenechává nikoho na pochybách, že současná vnitrocírkevní krize začíná již tehdy.

pp

Velmi nás těší, kolik z Vás chce dát najevo svoji příslušnost k hnutí odporu a solidaritu s pronásledovanými nepodvolenými médii.

Trička Protiproudu ve velikostech M, L, XL, 2XL a 3XL si můžete objednat na adrese: [email protected]. Možnost po dohodě vyzvednutí osobně v redakci, nebo zasíláme poštou na dobírku. Pro osobní odběr volejte na redakční telefon 737 461 817. Po dohodě vám trička připravíme k vyzvednutí v redakci v Opletalově ulici (pár kroků od Václavského náměstí).

Šance

Co to v praxi znamená? Že máme DVK šmahem odmítnout? Nikoli, ale zaujmout k němu tentýž postoj, jaký původně požadoval papež Jan XXIII., když koncil svolal: nejedná se o dogmatický, ale čistě pastorační církevní sněm, tudíž nikoli neomylný.

Ty věty DVK, které jsou v souladu s autentickou naukou Církve, např. o pravdivosti evangelních zpráv o Ježíši Kristu v konstituci Dei Verbum nebo o zločinnosti potratů v Gaudium et spes, budeme samozřejmě akceptovat, ale nikoli proto, že to říká DVK, nýbrž proto, že tak učí Církev od prvopočátku a existuje k tomu řada předchozích závazných vyjádření ve věroučných dokumentech, na něž se tyto příslušné výroky DVK odvolávají.

Odmítněme ale – jak učinil správně biskup Schneider - ty pasáže DVK, které vybočují z rámce katolické nauky a umožňují výklad, který mu dávají dnešní vnitrocírkevní jakobíni. Ekumenismus, vstřícnost k jiným náboženstvím a k moderní protikřesťanské filosofii, přijetí liberálního pojetí náboženské svobody a přizpůsobení katolické nauky tomuto trendu - to je v koncilních dokumentech obsaženo v rozporu se zjevenou pravdou a autentický katolík toto nemůže přijmout, jak mnohokrát konstatovali zástupci Kněžského bratrstva sv. Pia X. při jednání se zástupci Vatikánu, kteří po nich vyžadovali jako podmínku jednoty akceptovat tzv. pokoncilní nauku Církve, jejímž obsahem bylo právě toto.

Nadějí pro nás může být opět zákon revoluce: Jakobínská diktatura se nakonec rozložila sama vnitřními spory svých protagonistů, v jejichž důsledku se i hlavní strůjce teroru Maximilien Robespierre dostal nakonec pod gilotinu. Tento osud čeká i současné jakobínské vedení Církve.

Pro nás, tradiční katolíky, se tím může otevřít opět šance, kterou bychom neměli promarnit, neboť jde o to, vrátit Církev jejímu původnímu poslání, jež jí svěřil samotný Spasitel.

Zdroj.

pp




Tagy článku

Doporučujeme

Protijed na zoufalství: Děti tohoto světa si zahrávají s ohněm. Trubači utopie o vědě jako majáku. Vytrvat v křesťanské víře a dosáhnout blažené nesmrtelnosti. Uprostřed zoufalství je naší povinností uchovat naději. Dokážeme to?

Protijed na zoufalství: Děti tohoto světa si zahrávají s ohněm. Trubači utopie o vědě...

Viganovo řešení: Bergoglia nemusíme poslouchat. Klam předpovězený pro konec světa? Papež zůstává papežem. I jako falešný prorok. Tato bitva nemá pozemské řešení. Autorita je od Boha. I Slunce se po zatmění vrátí

Viganovo řešení: Bergoglia nemusíme poslouchat. Klam předpovězený pro konec světa? Papež...

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
Na začátek stránky