Svatý Albert Veliký se narodil kolem roku 1200 v Lauingenu na Dunaji ve švábské rytířské rodině a na studia odešel do Itálie. Tam ho okouzlil generál dominikánů, blahoslavený Jordán Saský a Albert kolem roku 1223 vstoupil do mladého, chudého žebravého řádu, navzdory prudkému odporu rodiny, která pro něj chystala docela jinou budoucnost. Vyučoval v řadě německých klášterů, roku 1245 získal v Paříži titul mistra teologie a o tři roky později byl poslán do Kolína nad Rýnem, aby tam vybudoval řádové vysoké učení, z něhož později vyrostla jedna z nejstarších univerzit v Německu. Mezi jeho žáky byl i mlčenlivý, mohutný mladík z Itálie, jemuž spolužáci posměšně přezdívali „němý vůl“. Albert v něm však rozpoznal výjimečného ducha a prohlásil, že jednou bude jeho „bučení“ slyšet po celém světě. Ten mladík se jmenoval Tomáš Akvinský.
Albertova zvídavost neznala hranic. Vedle filozofie a teologie se zabýval rostlinami, zvířaty, nerosty, astronomií i lékařstvím, sám pozoroval a zkoumal a o přírodě napsal celé svazky. Tvrdil, že i ta nejnepatrnější zvířata si zaslouží pozornost, protože v rozmanitosti tvorstva se zrcadlí umění Stvořitele. Jeho učenost byla tak ohromující, že ho závistivci osočovali z čarodějnictví. Když byl zvolen provinciálem dominikánů v Německu, procházel rozlehlou provincii pěšky, jak to předpisovala řehole. Pěšky putoval i jako biskup v Řezně, kam ho proti jeho vůli roku 1260 jmenoval papež Alexandr IV. Odmítal jezdit na koni a lid mu láskyplně přezdíval „biskup Bota“. Jakmile uvedl rozvrácenou diecézi do pořádku, po dvou letech se úřadu vzdal a vrátil se ke studiu a výuce v Kolíně.
Klidu si však mnoho neužil. Na papežovo přání kázal v německých zemích křížovou výpravu, jako rozhodčí urovnal spor mezi kolínskými měšťany a arcibiskupem a roku 1274 se účastnil koncilu v Lyonu, který usiloval o smíření s řeckou církví. Téhož roku ho hluboce zarmoutila zpráva o smrti jeho milovaného žáka Tomáše. Tradice uvádí, že když byly Tomášovy spisy po jeho smrti napadány, starý učitel se vydal až do Paříže, aby je obhájil. Na sklonku života začala Albertovi selhávat paměť a jeho mocný duch se pozvolna zahaloval mlhou. Vypráví se, že když na dveře jeho cely zaklepal kolínský arcibiskup, odpověděl mu prostě: „Albert tu není, odešel.“ Zemřel v kolínském klášteře 15. listopadu 1280 a jeho ostatky dnes odpočívají v římském sarkofágu v kryptě dominikánského kostela svatého Ondřeje v Kolíně.
Přívlastek „Veliký“ mu přiznávali už jeho současníci a scholastika ho nazvala „univerzálním učitelem“. Dante ho ve své Božské komedii umístil po boku Tomáše Akvinského mezi moudré duchy v nebi Slunce. Papež Pius XI. ho roku 1931 svatořečil a prohlásil učitelem církve a Pius XII. ho o deset let později ustanovil nebeským patronem všech, kdo se věnují přírodním vědám. Je také patronem studentů, teologů a filozofů a tak horníků. V poslední době se k němu obracejí i lidé trpící ztrátou paměti a jejich blízcí.
Bože, Ty jsi svatého Alberta obdařil vzácnou moudrostí a láskou k pravdě, aby v kráse a řádu stvoření poznával Tebe, svého Stvořitele; dej, ať i my s pokorou a údivem hledáme pravdu, kdekoli se nám zjevuje, ať nás poznání nikdy neodvádí od víry, nýbrž nás k Tobě přivádí stále blíže. Prosíme o to skrze Tvého syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
