Není ani tak zajímavé, že zástupci lidu schválili normu, která z jednoho falešného výkladu historie dělá zákon. To je v totalitě předstírané parlamentní demokracie normální, ba dokonce je to její definiční znak. Již v devatenáctém století napsal Gideon Tucker (americký právník, novinář a politik), že když zasedá parlament nemůže si být nikdo jist životem, svobodou nebo majetkem (někteří tento výrok přisuzují již daleko dříve lordu protektoru Oliveru Cromwellovi). Tak se také opět stalo.
Daleko zajímavější však je, co tomu tentokrát předcházelo. A také to, že se proti tomuto parlamentnímu patafyzickému aktivismu zvedla dokonce v mainstreamových médiích vlnka nechuti, ač návrh pochází od jinak Nedotknutelných – z lůna umírající politické Kavárny zvané v tomto případě lidovci. K dřívějším „zákonům“ typu Edvard Beneš se zasloužil o stát, případně Václav Havel o demokracii, přibyla další obdobná zákonná norma.
Trest smrti?
Tentokrát má podobu usnesení, že operace armád Sovětského svazu a dalších států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v Československu byla invazí a okupací. Kdo si myslí něco jiného, proviňuje se od nynějška proti vůli lidu vyjádřené zákonodárci. Jen, podobně jako v obou předchozích zmíněných případech, není jasné, jaká má být za porušení zákona sankce. Doporučoval bych trest smrti. Mělo by to postranní výhodu, že bychom nadále nikoli nemuseli, ale přímo nesměli sdílet s ostatními protektoráty ráj Evropské unie, protože podle bruselských norem jsou v EU popravy hrdelních zločinců zakázány.
Je to moudré opatření. Není totiž vyloučeno, že mnozí vrcholní představitelé současných (i nedávných) politických elit by jednou mohli být hrdelně obviněni. Například z napomáhání k vraždění stovek nevinných Evropanů islámskými doktory, inženýry a vůbec všemi těmi odhodlanými pracanty – zárukou našich ohrožených důchodů – které k nám po statisících pozvali ,a nadále se snaží milióny čekajících na kontinent dostat. Tady o invazi a okupaci, dokonce řízenou zevnitř, jde nepochybně. Což je zločin, stejně jako destrukce národních států – k čemuž by kdykoli jindy v historii seděla obžaloba z velezrady či kolaborantství s cizí mocí.
Šaríja to pokryje
Případně z ničení životů a zdraví lidu nuceného poslouchat jejich nepříčetné žvásty – a ještě jim za to nedobrovolně platit. Přímo - daněmi, z nichž naši reprezentanti luxusně žijí (a proto si chtějí zase zvyšovat již tak nemravně vysoké platy), nepřímo - daněmi, které se zločinně daň nenazývají, ale třeba „koncesionářské poplatky“ takzvaným veřejnoprávním médiím. To všechno dnes zůstává bez trestu, protože starozákonní maximu oko za oko, zub za zub, smrt za smrt bezvěrecká Čtvrtá říše nepřipouští.
Jednak pro to, že si evropskou duchovní základnu v judaismu a v křesťanství živočišně hnusí, neboť příprava Velkého Evropského Chalífátu vyžaduje spíše studium Koránu. Ten je (k souvěrcům) nesmírně ohleduplný, milosrdný a sociálně spravedlivý. Než to všechno pokryje šaríja, má bruselský lid a jeho domácí pokrokové kavárenské odnože připraveny mnohem důmyslnější metody zabíjení nepohodlných (propagované „liberální“ vraždění dětí v matčině těle je jen viditelný vršek ledovce), tak proč se netvářit „humánně“? Proto ani zásadní významné zákony nemusejí respektive nesmějí být pod sankcí trestu smrti. Zatím.
Čtěte ZDE: Týden zostřené nenávisti: Srpnová invaze 68 – "osvětimská lež" v podání ČT. Rusko nás neokupovalo. Brání lidovci Adama Bartoše? Bacha na žehličky a lednice! Kalousek jako Kapek. Kdy další srpen?
Inspirace husou
Na našem případu – od teď jediný přípustný výklad srpna 1968 jako invaze a okupace – je však kromě toho zajímavý jeho motiv a vznik. Obvykle se předstírá, že nějaká zákonná norma má jakousi logiku, nebo dokonce, že vychází z potřeb a zájmů voličů – jichž mají být zákonodárci vyslanými zástupci. Že prochází jistým dohodnutým procesem. Třeba již od volebních programů, pak volebním aktem, dále bouřlivou diskusí, několikastupňovým přijímáním, a tak dále a tak dále. Všechno je to samozřejmě lež a fikce – ale prosím, když to většina lidí zatím akceptuje či toleruje, co s tím mají skuteční demokraté dělat?
Že by se však sněmovna nechala tak dramaticky inspirovat vysíláním publicistického pořadu Božské Veřejnoprávní Televize (BVT) a okamžitě po veselém kabaretu druhý den zasednout a jednat – to tady zatím nebylo. Jistě, všechno je jednou poprvé.
Tentokrát si pozvali do studia Událostí a komentářů vynikající sestavu. Na jedné (té správné) straně předsedu sněmovny Radka Vondráčka (ANO), dále vynikajícího teoretika a obhájce pokrokových feťáků z žižkovské Kliniky, amerického občana a bývalého Sobotkova ministra Jiřího Dienstbiera (ČSSD) a Denní Husu (zázračně zlidovělý název z Protiproudu pro ojedinělý úkaz hysterika-bolševika-komunistobijce v ženském přestrojení) Miroslavu Němcovou (ODS).
No a na straně druhé (té zlé), mukl (Muž Určený K Likvidaci), místopředseda KSČM Stanislav Grospič. Lkaní a naříkání Denní Husy nad jeho převážně klidnými a logickými slovy – při křížovém výslechu puncovaného zločince výkon současně i statečný – se stalo faktickou inspirací pro následující zasedání sněmovny. Jediná otázka, kvůli níž se celý akt (tentokrát bez použití oblíbeného waterboardingu) dovolené veřejné popravy v přímém přenosu opět konal, zněla:
Zločin v přímém přenosu
„Tak, pane poslanče, byla to z vašeho pohledu okupace, nebo ne?“ Takto se ptala chytrá blondýnka, báječná Světlana Witowská vyslýchaného nepřítele lidu Grospiče snad desetkrát. „Váš pojem nešťastná událost se od okupace dost liší,“ upozorňovala dobrácky. Tak to šlo pořád dokola: „Můžete říct: Okupace ano–ne?“ Jenže lynčovaný se ještě nevzdával a mluvil o Pyrrhově vítězství. „S pojmem okupace bych nakládal opatrně. Třeba ve srovnání s nacistickou okupací, kdy zde byl protektor a úplně jiný režim. Zato po roce 1968 zde fungovala zcela legitimní vláda a žádný protektor tu nebyl.“
V tu chvíli se neudržel americký občan: „Ale legitimní vláda to za okupaci označila. Dokonce i ta tehdejší komunistická!“ Než se do toho stačil zamotat (díky té vládě se totiž narodil v New Yorku a má americké občanství – a k naším zemi celoživotně minimálně dvojí loajalitu) – přispěchala mu na pomoc Denní Husa:
„Tak já už nevím, co by se mělo nazvat okupací, než to, že do suverénní země za porušení mezinárodního práva vtrhnou statisíce vojáků, tanky, postřílejí naše občany, dneska jsme si je připomněli u rozhlasu. Co jiného už chcete nazývat okupací?!“
Čtěte ZDE: Spor o osmašedesátý: Univerzální strašák pro manipulaci historií. Nic přelomového se nestalo. Osudové zlomy jsou jinde. Máme dnes v mnohém méně svobody než za Husáka? K budoucnosti jinudy
Poučení Johna Kennedyho
Až potud to byl jen obvyklý zábavný lynč, v němž moderátorka lynčující zvěři (Denní husa je vlastně spíše pták) pochopitelně nechávala volnou ruku a umravňovala jen vzpouzejícího se člověko-negra. Tak to mělo zůstat. Řídké publikum (jednak bylo v té době ještě stále vedro, jednak tu novou sestavu televizních popravčích snesou už jen opravdu velcí masochističtí gurmáni) by si z toho odneslo obdobné ponaučení, které v obdobné situaci (pískání na Andreje Babiše před rozhlasem o pár hodin dříve) shrnul premiér geniálně: Staráte se mi o další růst preferencí.
Totéž by z toho příčetný divák odvodil směrem ke komunistům. Neregulérní Grospičovo mučení obrovskou převahou intelektuálních deviantů – televizních i politických – by (jako v obdobných případech vždy) bylo možné označit za Spiknutí tupců. Kdyby to neměl autorsky pokryto John Kennedy O' Toole, spisovatel. Komunistům by prostě zase trochu narostly preference, a tím to mohlo skončit. Jenže soudruzi lidovci to nevydýchali. Zdálo se jim totiž, že Denní Husa prohrála. A tak zasedl parlament a pravil: Byla to invaze a okupace.
Musíte si vybrat, soudruzi
Jenže v tom je právě problém. Pokud by pan Grospič nebyl v KSČM a nepřel se ve studiu s elitní sestavou současných komunistů v ilegalitě (pod krycími názvy jiných politických stran), musel by argumentovat mnohem čistěji. Připomeňme si smrtící sebevražedná slova Denní Husy. Vytvořila si past, vstoupila do ní – jenže Grospič ji z pochopitelných důvodů nemohl zaklapnout, když řekla:
„Tak já už nevím, co by se mělo nazvat okupací, než to, že do suverénní země za porušení mezinárodního práva vtrhnou statisíce vojáků, tanky, postřílejí naše občany, dneska jsme si je připomněli u rozhlasu. Co jiného už chcete nazývat okupací?!“
Tož, to si, soudružko, musíte vybrat. Buďto jsme BYLI suverénní země, nikoli sovětský protektorát, a tedy u nás ani nevládl „moskevský“ zločinný režim (to je také zákon). Pak by vskutku šlo o okupaci a porušení mezinárodního práva. Nebo jsme NEBYLI suverénní země – vzpomeňme na slova Ukrajince Brežněva o „omezené suverenitě“ (srovnej se „sdílenou suverenitou“ zemí EU) – a pak samozřejmě o žádnou invazi ani okupaci nešlo. Byla to pouze ostřejší policejní akce ve vzpouzející se gubernii. Tak to také vzal celý Západ v čele se Spojenými státy.
Buďto platí jedno, nebo druhé. Obojí současně platit nemůže. Tedy může – ale jen v ČT (a přilehlých kavárenských uskupeních), kde přírodní zákony a zdravý rozum neaplikují.
Čtěte ZDE: Výročí je za námi: Není okupace jako okupace. Kde leží Nacisticko? Zopakujme si klíčová slova. Kde sídlí naše největší dobro? Edukační okénko pro politiky. Přijede strýček Brady? Napřesrok se ukáže
O co šlo – a co co jde?
Tuším, že to mnohým připadá jako nedůstojná zábava, o kterou se člověk ušpiní už tím, že se jí dotkne. Ale není tomu tak. Ve sporu o "okupaci ANO – NE“ máme zabloudit v zaminované krajině. Jde o pojmy. O slova. Takže šlo a jde o všechno.
V ničem jiném se nepohybujeme. Žijeme jen v pojmech, ve slovech. Proto ten zoufalý útok bažin a kaváren celého (západního) světa na nezávislá média. Proto ten řev o „fake news“ – když je po desetiletí používali a využívali tvůrci naší současnosti – fiktivní virtuální reality, kterou jim nezávislá soukromá média těžce narušují.
Proto ten „zákon“, jenž má „srpnovou lež“ zafixovat násilím. Proto i onen zdánlivě nečekaný odpor mainstreamu k tomuto absurdnímu aktu většiny zákonodárců – včetně těch několika komunistických štamgastů Kavárny (Dolejš a spol.). Proto i to Pehe si zákon o okupaci oškliví, stejně jako jeho někteří soudruzi v Právu či Lidových novinách (o Bakalovcích ani nemluvě). Je to totiž příliš zjevné – takže výsledkem bude opak zamýšleného. Lidé s rozumem v hlavě se jen ještě více naštvou.
A ONI to vědí: V srpnu 1968 samozřejmě nešlo o invazi, ani o okupaci, neboť protektorát nelze okupovat. Jako v listopadu 1989 nešlo o revoluci, natož „sametovou“, ale státní převrat připravený v zahraničí, předzvěst ostatních „barevných revolucí“.
Jako při vstupu do NATO nešlo o zajištění naší obrany, ale vytvoření stejného mechanismu, jako byl ten, jemuž jsme podléhali ve Varšavské smlouvě (proto k tomu ani nebylo referendum) - pro případ, že začneme zlobit.
Jako při vstupu do EU nešlo o „návrat do Evropy“, ale o „dobrovolný“ návrat do totality – i s propagandisticky zmanipulovaným referendem, které nám ovšem pro případ chuti odejít už soudruzi z Bruselu (a pražská chapadla té mohutné chobotnice) pochopitelně nedovolí.
Slova jsou důležitá. A tyranie se slov, co nepodléhají její kontrole, vždycky bojí nejvíc. Na omezení jejich znění ve veřejném prostoru nasazuje vždycky totéž: chomouty cenzury a zákony proti myšlení.
Právě jsme toho byli opět svědky.
Neboť je srpen.
2018.
Tagy článku