Nejnovější číslo francouzského měsíčníku Valeurs Actuelles přináší zajímavou sondu do problémů současné Francie. Zemi přirovnává k umírající Římské říši a poukazuje na několik prvků, které měly obě civilizace společné - byla jimi rezignující odevzdanost, a to duchovní i fyzická.
Časopis varuje, že tak, jako se Římská říše stala ze železné mocnosti obrem na hliněných nohách, tak se mění i Francie. Země má fatální problémy, za které si však mohou v první řadě občané sami. Francie jakoby ztrácela vůli žít a pracovat na sobě.
Přesně jako Řím v 5. století.
Národ v úpadku
Ve Francii stále rezonuje otevřený dopis vojáků - mezi nimi několika desítek generálů ve výslužbě - varující před směrem, kterým se jejich země vydala. V dopisech dokonce použili slovní spojení "občanská válka" a varovali, že pokud politici nezačnou řešit zoufalou situaci s migrantskými čtvrtěmi, nad nimiž stát nemá téměř žádnou kontrolu, postará se o to na vlastní pěst armáda. Valeurs Actuelles proto zajímalo jak se Francie dostala do "spirály úpadku".
Časopis porovnává současnou situaci evropské velmoci s koncem Římské říše: "Pád Římské říše nám (civilizaci) zasadil úder, ze kterého jsme se už nevzpamatovali. Například problém masové imigrace nás stále utvrzuje v domněnce, že jsme v roce 410, v předvečer finálního kolapsu."
V zemi jakoby probíhaly dva trendy současně: dekadence a úpadek. Zatímco dekadence je dlouhodobý stav charakterizovaný ztrátou morálního směru, úpadek je již proces - ona "spirála" - která, pokud se nějakým způsobem včas nezvrátí, může vést až k finálnímu pádu. Zdá se, že proces úpadku již zemi značně pozměnil, protože, jak měsíčník uvádí, "Francie je stále tady, ale už to není tak úplně Francie". Pád republiky může způsobit zánik celkového národa. Existuje přitom několik indikátorů, které naznačují, probíhající úpadek. Je to jednak snižující se porodnost, propad kvality školství, neschopnost produkovat nové inovace, chabá vojenská připravenost či úpadkové umění. Slovy filosofky Bérénice Levetové: "nemáme žádná nová slova, žádné nové formy, žádné nové styly. Ztratili jsme svou duši".
Valeurs Actuelles pokračuje:
"Dekadence je, když už lidé nemají rádi sami sebe. A Francouzi už nemají rádi sami sebe, nemají rádi vlastní kulturu - ani neexistuje, jak prohlásil sám prezident Macron! Francouzi jsou přesvědčeni, že nic z toho nestojí za jejich námahu."
Tento nedostatek úcty k vlastní kultuře, k vlastnímu národu je přitom typickým poznávacím znakem levicově smýšlejících lidí, kteří nepřemýšlejí o sobě v intencích národa, z něhož vzešly, ale v intencích imaginárního světoobčanství. Francie se dostává do pozadí a do popředí se dostává svět - hlavně takzvaný "třetí svět".
Čtěte ZDE: Autor dopisu generálů: Francouzský národ je na konci sil. Kdo za to může? 500 no-go zón, už i na venkově. Selhávající "spojenec v NATO"? Recept na záchranu. Zvolání k zemím V4: Nevzdávejte se, ukazujete nám cestu!
Řím v roce 410?
Francouzi poukazují na postupné snižování své porodnosti. "Od roku 2010 počet narozených kontinuálně klesá a to z více než 800 000 před jedenácti lety na méně než 700 000 loni, podle čísel Národního demografického institutu." Podle téhož průzkumu tedy klesla porodnost z 2,03 dětí na ženu na 1,84. Tato problematika je však komplexnější, než by se mohlo zdát. Aby kompenzovaly ztrátu "živé pracovní síly" (jeden ze zástupných důvodů, věc má širší ideologický rámec. - pozn. PP), rozhodly se západní státy v 70. a 80. letech přijmout politiku masové migrace. Ukazuje se však, že "takový příliv cizí populace je zdrojem konfliktních situací ".
Navíc domácí obyvatelstvo je vůči nim stále více nepřátelsky naladěné. Zatímco v roce 2007 považovalo imigraci za prospěšnou 49 % Francouzů, v minulém roce to bylo už jen 37 %. Problémy se však prohlubují. Francií se šíří nová vlna "environmentalistů", která hlásá, že pro záchranu Země třeba učinit vše možné - včetně odmítnutí mít vlastní děti. Této ideologií jsou zvlášť náchylné ženy, které nechtějí děti, aby "pomohly Zemi".
Jiným viditelným znakem úpadku je stav kultury. Valeurs Actuelles uvádí: "Důležitým již není povznášet, ale oslavovat ducha času a obsese: obecnou otevřenost, rozpad, lhostejnost, rozvrat, nihilismus". To, co se za poslední půlstoletí událo nazývá "revolucí anti-kultury", jíž žádné odvětví kultury "nezůstalo ušetřeno". Analýza pokračuje:
"A tak jsme v expozicích mohli vidět snad dvacet nafukovacích a nablýskaných uměleckých bestií: humra, hliníkového delfína s ocelovým řetězem, či psa z balónků."
Anti-kulturní revoluci současnosti přirovnává právě ke Římské říši, jejíž kultura se v době úpadku stala značně vulgární. Od her, představení či básní, které kdysi v říši oslavovaly ducha a bohy, lásku a čest, se přecházelo k umění, jehož podstatou bylo "oslavovat" nejnižší lidské pudy. Vulgárnosti a obscénnosti se staly běžnou součástí představení a zfanatizovaný dav se opájel svým řehotem, místo toho, aby si z představení odnášel povznesení a nějakou životní moudrost.
Současné umění je "politicky korektní" a bojí se být reakčním, odporujícím úpadkovým trendům. Umělci si už více nechtějí znepříjemňovat své životy poukazováním na nepříjemnou pravdu, či odporem vůči současným ideologiím. Francouzský učitel umění a autor knihy L'Autre art contemporain, Benjamin Denise Olivennese, proto říká, že "skuteční umělci zatracují naši dobu".
Valeurs Actuelles sice píše jen o Francii, ale jeho postřehy se týkají celého západního světa od Ameriky a Kanady až po naši část Evropy.
Říká se, že spisovatel C. S. Lewis se stal křesťanem proto, že si všiml, že zatímco velká křesťanská díla povznášela na duchu (jako Danteho Božská komedie ), oslavovaná díla osvícených ateistů byla vlastně totálně mělká. Přesně to vyjadřuje, co současnému dekadentnímu rozpadajícímu se západnímu světu chybí.
Chybí mu duše. Křesťanská duše.
Zdroj.
Tagy článku