Americký politolog Charles Krauthammer napsal ve vydání prestižního globalistického časopisu Foreign Affairs v letech 1990/1991 článek „Unipolární moment“. V něm nabídl následující vysvětlení konce bipolárního světa:
Po rozpadu Varšavské smlouvy a SSSR (který v době zveřejnění článku mimochodem ještě existoval) vznikne Nový světový řád, v němž jediným pólem zůstanou Spojené státy a země Západu (NATO). Ti budou vládnout světu a stanovovat pravidla, normy, zákony a prosazovat své zájmy a hodnoty. Tuto de facto nastolenou hegemonii Západu nazval Krauthammer „unipolárním momentem“.
Teprve o něco později publikoval podobný manifest o „konci dějin“ další americký politolog Francis Fukuyama. Prohlásil, že vítězství Západu nad zbytkem lidstva se již uskutečnilo, a že všechny země a národy budou od nynějška bezvýhradně akceptovat liberální ideologii a přijímat výlučnou dominanci USA a Západu. Krauthammer byl zdrženlivější, opatrnější - a proto méně populární. Raději mluvil "o momentu”, tedy o aktuální situaci v mezinárodní rovnováze sil, ale nespěchal se závěry o tom, jak trvalé a dlouhodobé bude unipolární uspořádání světa.
Přání bylo otcem myšlenky
Všechny znaky unipolarity byly naplněny: bezvýhradné přijetí kapitalismu, parlamentní demokracie, liberálních hodnot, ideologie tzv. lidských práv, technokracie, globalizace a americké vůdcovství akceptované téměř všemi zeměmi.
Krauthammer, který tento stav fixoval, však připouštěl možnost, že nejde o něco stabilního, ale jen o etapu, určitou fázi, která se může změnit na dlouhodobý model (v takovém případě by měl Fukuyama pravdu), nebo naopak může zase skončit a ustoupit nějakému jinému světovému řádu.
V letech 2002-2003 se Krauthammer vrátil ke své tezi v dalším prestižním, ale už ne tak bezvýhradně globalistickém časopisu National Interest. V článku s názvem "O unipolárním momentu", tentokrát tvrdí, že po deseti letech je unipolarita už zjevně pouze "momentem", nikoli definitivním světovým řádem. A soudil, že se brzy objeví alternativní modely, které se přizpůsobí narůstajícím protizápadním tendencím v islámských zemích, v Číně a v posilujícím Rusku se silným prezidentem Putinem u moci.
Multipolární střet civilizací
Pozdější události ještě více posílily Krauthammerovo přesvědčení, že unipolární moment skončil. USA se nepodařilo zajistit, aby se jejich světové vůdcovství z 90. let stalo trvale udržitelné, a tak moc Západu vstoupila do období úpadku a rozkladu. Západní elity nedokázaly využít šanci na světovou dominanci, kterou měly v rukou, a nyní jsou donuceny podílet se na budování multipolárního světa v jiném postavení, bez nároku na hegemonii, aby nezůstaly na okraji dění.
Putinův mnichovský projev v roce 2007, nástup silného vůdce Si Ťin-pchinga a rychlý růst čínské ekonomiky, události v Gruzii v roce 2008, ukrajinský Majdan a sjednocení Ruska s Krymem, začátek Speciální vojenské operace (SVO) v roce 2022 a vývoj na Blízkém východě, v praxi jen potvrdily, že opatrný Krauthammer a Samuel Huntington, kteří předpovídali éru „střetu civilizací“, byli mnohem blíže k realitě než Fukuyama, který byl (pro liberální Západ) jen dobrou ilustrací rčení o "přání otcem myšlenky".
Všem je nyní zřejmé, že unipolarita skutečně byla jen „momentem“ a že ji nahrazuje nové paradigma: multipolarita, nebo opatrněji „multipolární moment“.
Diskuse o tom, zda ve vývoji světa vůbec někdy může jít o něco nezvratného, nebo naopak dočasného, přechodného, nestabilního v případě toho či onoho mezinárodního, politického a ideologického systému, má dlouhou historii. Jedni obvykle vehementně trvají na nezvratnosti společenských režimů a transformací, se kterými souhlasí, zatímco jejich oponenti a kritičtí pozorovatelé soudí, že vždy jde jen o momentální záležitost.
Znovu a znovu
To lze v moderní době snadno vysledovat až k marxismu. Zatímco pro liberální teorii jsou kapitalismus a buržoazní systém osudem lidstva, přicházejí a nikdy neskončí (protože svět může být jen liberálně-kapitalistický a postupně se všichni stanou střední třídou, tj. buržoazií), marxisté viděli kapitalismus jako jednu z historických etap. Bylo třeba překonat předchozí moment (feudální), ale pak zase kapitalismus musí překonat socialismus a komunismus a moc buržoazie musí být nahrazena mocí pracujících. Takže po zničení kapitalistů a soukromého vlastnictví by zůstali jen proletáři. Je to znovu a znovu totéž.
Komunismus už pro marxisty není momentem, ale „koncem dějin“. Oba ideologické systémy bipolárního světa existovaly od roku 1945 (po společném vítězství komunistů a kapitalistů nad nacistickým Německem) do roku 1991. V tom období každý z táborů tvrdil, že opačný tábor není osudem, ale jen momentem, ne koncem dějin, ale přechodnou dialektickou fází. Že ten druhý se zhroutí. Podle jedněch všude zavládne socialismus a komunistické režimy budou „existovat navždy“. Druhá strana tvrdila, že naopak socialismus sovětského typu (tzv. komunismus) je jen historický moment, odchylka od buržoazní cesty vývoje, jakési nedorozumění či úchylka, neboť kapitalismus bude existovat navěky.
V roce 1991 se zdálo, že spor byl rozřešen. Socialistický systém se rozpadl. Trosky SSSR se spolu s Čínou vrhly na trh a přešly na kapitalistický systém, čímž, jak se zdálo, potvrdily předpovědi liberálů. Pouze hluboce "věřící" marxisté to nevzdali, a stále čekají na selhání kapitalistického systému. Stále věří, že systém ještě selže – a pak přijde hodina proletářské revoluce. Ale jak, když proletářů je na světě stále méně a obecně se lidstvo ubírá úplně jiným směrem.
Vítejte v Matrixu
Názory liberálů, kteří spolu s Fukuyamou prohlásili komunismus "momentem" a hlásali „nekonečný kapitalismus“, se dodnes zdají oprávněnější. Parametry nové společnosti, v níž kapitál dosáhne úplnou a skutečnou nadvládu, rozehrávají postmodernisté různými způsoby. Především navrhují extravagantní metody boje proti kapitálu zevnitř: Proletářskou sebevraždu, vědomou proměnu jednotlivce na invalidu, počítačový virus, změna pohlaví či dokonce druhovou diskriminaci.
To se stalo programem liberální levice v USA (a poté její odnože v evropském měřítku). Podporují to vládnoucí špičky Demokratické strany (ideologii woke, likvidaci kultury, klimaalarmismus, transgender, transhumanismus atd.). Stoupenci i odpůrci vítězného kapitalismu se však shodli na tom, že nejde jen o fázi vývoje, kterou nahradí něco jiného, ale o osudovou a konečnou etapu formování lidstva.
Další fází vývoje může být už jen přechod do posthumánního stavu, to, co futurologové nazývají „singularita“. Samotná smrtelnost člověka bude překonána ve prospěch mechanické nesmrtelnosti stroje. Jinými slovy: Vítejte v Matrixu.
Proč bychom však neměli předpokládat, že právě probíhající zjevný kolaps západního vůdcovství a neschopnost Západu být plnohodnotnou univerzální instancí legitimní moci, má rovněž osudový rozměr? Neznamená konec unipolarity a západní hegemonie i konec liberalismu?
Avšak už samotná možnost uplatnit pojem „moment“ na epochu „obecného vítězství kapitalismu“ otevírá velmi zvláštní perspektivu, zatím ještě málo promyšlenou a rozvinutou, ale stále zřetelnější. Neměli bychom předpokládat, že kolaps západního vůdcovství a neschopnost Západu být plnohodnotnou univerzální autoritou, je dnes očividná a každému rozumnému pozorovateli zřejmá?
Trochu pokory, "světovládci"!
Potvrzuje to ostatně zásadní politická událost v samém srdci západního světa: První a nyní připravované druhé funkční období Donalda Trumpa v klíčové pozici prezidenta Spojených států. Tak jednoznačná volba většiny Američanů, kteří si zvolili prezidentem politika, který otevřeně kritizuje globalismus a liberalismus, je vyjádřením skutečnosti, že i v centru unipolárního Západu dozrála nespokojenost s hlavním ideologickým a geopolitickým směřováním vlády liberálních elit.
Navíc fakt, že Trump si vybral za viceprezidenta J. D. Vance, který se charakterizuje jako přívrženec "postliberální pravice", ukazuje, že liberalismus se postupně stal nadávkou a začal se považovat za něco, co je neoddělitelné od degenerace, rozkladu a zvrácenosti vládnoucích elit.
Můžeme tedy mluvit o konci „liberálního momentu“, o tom, že liberalismus, který se zdál být v historické perspektivě vítězem "na věčné časy", se opět ukázal být jen jednou z etap světových dějin. Po konci liberalismu se postupně objeví alternativní ideologie, jiný světový řád, jiný hodnotový systém.
Ukázalo se, že liberalismus není osudové předurčení, není to konec dějin, něco nezvratného a univerzálního, ale jen další epizoda, historická epocha se začátkem a koncem.
Jak také jinak. Jsou to jen lidské konstrukty. O Věčnosti můžeme uvažovat pouze v metafyzickém slova smyslu.
Vše ostatní je "do času".
