Pokud jeden z hlavních deníků v zemi otevřeně propaguje zahraniční intervenci, pak je ve státě cosi shnilého.
To je závěr, který lze vyvodit z volání o pomoc britského sloupkaře v článku zveřejněném na stránkách seriózních londýnských novin Financial Times, vlajkovou lodí britského a evropského tisku se zaměřením na ekonomiku a byznys. Článek se jmenuje „Jak může zahraniční intervence zachránit americkou demokracii“ a jeho autor, známý britsko-nizozemský novinář Simon Kuper, volá po zásahu zahraniční mocnosti a záchraně nejen americké demokracie, ale také té britské.
Volání o potřebě zahraniční intervence by bylo lze samozřejmě připsat na konto černého anglického humoru, ale existují dvě výhrady. Předně, Financial Times není žádná humoristická publikace, a v druhém ohledu (což je důležitější), všechny problémy, o nichž píše Kuper, jsou reálné. Jde jen o to, že obvykle není dovoleno je přiznávat. A mluvit o nich nahlas se považuje za neslušné. Nyní však byla pravidla slušnosti porušena, masky odhozeny, demokracie označena za ohroženou a zahraniční intervence je považována (věřme, že jen ironicky) za prostředek k záchraně USA před občanskou válkou a Velké Británie před rozkladným ruským vlivem.
Zásah mezinárodního společenství?
Autor Financial Times otevírá svůj text odvážnými tezemi shrnutými pod nadpisem „Jak zastavit občanskou válku“ převzatého z titulní stránky posledního čísla časopisu The Atlantic: „Mohu předložit způsob řešení: V USA musí zasáhnout mezinárodní společenství. Jistě, Američané mají právo na sebeurčení, ale nyní se jako prioritní jeví záchrana demokracie.“
Subtilní hra spočívá v tom, že „zásah“ v angličtině může být přeložen jako prosté vměšování, nebo také jako reálná vojenská okupace.
Málokdo by čekal, že podobný přístup jako v minulosti v boji o kolonie zvolí Británie i nyní ve vztahu ke Spojeným státům americkým. Na Velkou Británii se také dostalo: „Mnohem více „krotká“ Velká Británie ovšem také vyžaduje pozornost. Stejně jako Američané se i Britové staví k politickým oponentům jako ke zrádcům. Obě země nyní hodlají vyřešit konflikt volbami ve stylu „vítěz bere vše“.
Takové scénáře zřídkakdy končí dobře, varuje bývalý jemenský vládní ministr Rafat Al Ahali a vědecký spolupracovník Blavatnikovy Oxfordské školy státního řízení. Říká: „Mnoho lidí v regionech, ve kterých pracujeme, se domnívalo, že by jejich zkušenosti s národním dialogem měly být přeneseny do Velké Británie a dalších zemí. Jak by tedy měl vypadat zásah v USA a možná i ve Velké Británii?“
Čtěte ZDE: V USA patrně pokus o barevnou revoluci ztroskotal: Měla být černá. Antifa prohlášena za teroristickou organizaci. Proč Trump možná přežije? Občané jsou ozbrojeni. Není, kdo by bombardoval Spojené státy
Metody barevné revoluce
Pokud by se měla komentovat tato pasáž stejným stylem, jakým je napsán článek ve Financial Times, nelze si nevšimnout, jak zvláštně Britové interpretují kletby na svoji adresu. Je snadné si představit Afghánce, Libyjce, Iráčana nebo obyvatele Donbasu, který si v duchu či nahlas přeje, aby Washington a Londýn hořely v ohni Majdanu a občanské války, ale britský gentleman a intelektuál udělá závěr ve stylu „ano, takováto úspěšná zkušenost národního usmíření by měla být přenesena na západní svět.“
Bylo by podivné, kdyby se britští proeunijní politici, a zejména američtí Demokraté, nesnažili využít typické majdanské pučistické technologie k dosažení domácích politických vítězství: obvinění z falšování voleb, pokusy uspořádat jako na Ukrajině „třetí kolo“ v podobě „druhého referenda o Brexitu“, dehonestace politických odpůrců nálepkami rasisti, blázni či agenti Ruska – to už máme prakticky kompletní výčet metod, s výjimkou přímé ozbrojené vzpoury, které byly aplikovány i bez zahraniční intervence.
Je pozoruhodné, jak autor ve jménu záchrany demokracie se vší vážností navrhuje využít zkušenosti z Afghánistánu k napsání nové ústavy USA a první ústavy Velké Británie.
Navrhuje poslat Trumpa do ruského vyhnanství jako Janukovyče a zastavit impeachment (s pravděpodobným uvězněním) jako ústupek demokracii a občanskému smíru.
Pro konečnou záchranu USA a Velké Británie navrhuje zahrnout do uvedených ústav ochranu před vnějším ovlivňováním voleb a jako argument uvádí „úspěch Ruska ve Velké Británii a Americe v roce 2016“, který nyní, jak se ukazuje, hodlá zopakovat Indie svým zasahováním do britských parlamentních voleb. A pro svrchovanou ochranu by povolal externí zahraniční pozorovatele za účelem „certifikace demokratičnosti“ voleb v USA.
Kdo zachrání demokracii?
Ani sám autor však nevěří, že tato opatření pomohou. Svůj text uzavírá smutným konstatováním a rétorickou otázkou: „Ale nebuďme příliš optimističtí. V lepším případě se vměšování zadrhne na překrývajících se etnických, ekonomických a regionálních konfliktech. Pak ovšem vyvstává otázka pro mezinárodní společenství: kolik krve a peněz bude ochotno utratit za zemi, která už nemusí stát o demokracii?“
Je velká škoda, že na položenou otázku nedal autor odpověď: kdo ve skutečnosti v tomto případě bude plnit roli mezinárodního společenství, které bude platit „krví a penězi“ za přinucení USA a případně i Velké Británie k demokracii?
Financial Times si ze zřejmých důvodů těžko bude umět představit v takové roli Rusko a sotva by souhlasily s Čínou. Ze seznamu potenciálních „demotvorců“ by se měla také určitě vyškrtnout Indie (podle logiky autora Financial Times), která se údajně vměšuje do britských voleb. A kdo pak zůstává? Znamená to snad, že Simon Kuper na stránkách předních britských novin naznačuje, že britskou demokracii by měli zachránit francouzští vojáci v Londýně, nebo že mírová smlouva mezi Donaldem Trumpem a Clintonovým klanem může být podepsána pod nabitými samopaly vojáků Bundeswehru?
Pokud ne, pak to ale znamená, že ti, kteří doufají v záchranu USA a Velké Británie před občanskou válkou, nebo přeměnou na „banánové republiky“, se už nemají na koho spolehnout.
Čtěte ZDE: S čím kdo zachází, tím také schází: Washington zakouší barevnou revoluci. Od teď už půjde do tuhého? S odprásknutím prezidenta je to vždy stejné. Bude válka všech proti všem? Ustojí Trump masivní útok?
Ukrajinizace USA
Je třeba zvláště zdůraznit, že proces „ukrajinizace“ nebo transformace na typickou jihoamerickou „banánovou republiku“ s puči, občanskými válkami a věčnými Majdany je něco, o čem se píše již dlouho, i když v hodnocení příčin „ukrajinizace“ Ameriky a Británie se různé zdroje liší.
Ty ruské uvádějí: „Nejúžasnějším důsledkem barevné revoluce na Ukrajině bylo, že její úspěch (a z pohledu amerických organizátorů a inspirátorů byl kyjevský převrat skutečný triumf) způsobil radikální, rychlou a mimořádně destruktivní ukrajinizaci americké domácí politiky. Tento proces, který lze s mírnou ironií charakterizovat jako „přeměnu Washingtonu na Kyjev-na-Potomacu“, povede k velmi pravděpodobnému a předvídatelnému konci: rozpadu a občanské válce.“
Před několika dny hlavní americké noviny The New York Times zveřejnily článek s názvem „USA začínají připomínat Ukrajinu“. Bret Stephens (ekonomický novinář, který sleduje Ukrajinu od roku 1999 pro Wall Street Journal) v něm odhalil několik pozoruhodných paralel mezi současným Washingtonem a Kyjevem: pronásledování politických odpůrců; politik, který prohrál volby, ztrácí nejen moc, ale také končí ve vězení; démonizace politických oponentů; vliv „stínových postav“ (oligarchů) na veřejnou politiku; využití politické moci k zakrývání zločinů a samozřejmě ohánění se vlivem Ruska.
New York Times soudí, že za všechno může Trump a že jeho impeachment může spasit Ameriku. To je přesně stejná logika, kterou se řídili autoři Majdanu: domnívali se, že v případě vraždy nebo útěku Janukovyče všechno skončí. Ukázalo se však, že tím naopak všechno začalo. Nejde totiž o Trumpa, ani o Janukovyče. Pokud se dehonestace politických odpůrců a používání majdanských praktik stalo již hlavním znakem domácího politického života, potom jsou důsledky nevyhnutelné: přinejmenším degradace politiky a ekonomiky, v horším případě občanská válka a kolaps státu.
Vnější intervence ani impeachment tady nic nezmůžou. Svalit všechny problémy na Rusko možné samozřejmě je. Jak však ukazují ukrajinské zkušenosti, užitek z toho je značně pochybný.
Zdroj.
Tagy článku