Neexistuje nic, čemu by se moudrý člověk měl více vyhýbat, než žít podle soudu druhých a přizpůsobovat se proudům veřejného mínění, místo aby se dal vést správným úsudkem. To znamená, i kdyby se měl vzepřít všem lidem, být předmětem pohrdání a vystavovat v nebezpečí svou čest, moudrý člověk nikdy nebude chtít vzdát se těchto správných zásad.
A kdo k tomu není ochoten, jak bychom mohli o něm říct, že se liší od onoho egyptského čaroděje, který se podle svých zálib proměňoval v květinu, živočicha, oheň, vodu či jiné věci, jestliže i on vychvaloval svou spravedlnost před těmi, kteří o ni dbají, ale stejně tak se vysloví proti, jakmile si všimne, že to není právě fér, netěší se úctě, tak jak to dělají pochlebníci? (Sv. Bazil Veliký, promluvy k mládeži IX, 27-18)
Dnešní klérus
Jak bychom chtěli, aby určití tzv. katoličtí biskupové si dnes přečetli a rozjímali nad těmito slovy svého slavného předchůdce v apoštolské posloupnosti, velikého nejen svatostí a učeností, ale také lidskostí a kulturou! Ale myslím, že by to mnoho nepomohlo: určitě by stočili hovor k tématům zcela odtrženým od objektivní reality v přesvědčení, že jsou jako zrození právě k tomu, aby používali řeč „lidu“, přizpůsobili se obecné mentalitě a zařadili se tak právě mezi ty, na které sv. Bazil poukazuje.
Jenže oni se obejdou bez daru vlité moudrosti, rezervované pro velikány pohroužené do mystického života, obejdou se bez správné nauky, která předpokládá dobrou kulturu a dobře formované svědomí; svatost vyžaduje vyrovnanou osobnost, zdravou nauku a ve všech zkouškách věrnost zjevené pravdě. Oportunista se nikdy nestane svatým, naopak velmi riskuje věčnou záhubu.
Osvícený a vyspělý klérus nejspíše na takové úvahy světce zareaguje pohrdavým úsměvem. Ostatně, svatost nepatří k jeho „víře“: je to prý středověké dědictví nepřijatelné pro aktuální pojetí křesťanství, zcela horizontální a rovnostářské. Musíme se cítit všichni absolutně sobě rovni, všichni hříšníci a současně ospravedlnění svými ideami, zcela svobodní dělat, co se nám zlíbí, protože Bůh nikoho nesoudí, a tím méně církev (kdo jsme my, abychom...), která prý teprve po dvou tisíciletích konečně pochopila samu sebe, a začala uskutečňovat své poslání.
Člověk, který si myslí, že může a má udělat něco pro své posvěcení, povznést se nad svůj současný stav, je prostě nechápavý: byla by to příčina nerovnosti. Milost je neznámý pojem: jsme to my, kdo máme uskutečňovat nový svět a vycházet z „evangelia“ (čti ideologie) vyprázdněného ode všech aspektů posvátna a nadpřirozenosti.
Čtěte ZDE: Současná podoba Církve: Ústav duchovní eutanázie. Proč již není nedobytnou tvrzí? Bloudění pastýřů i stád. Úpadek začal před půl stoletím. Výzva pro všechny křesťany: Braňte a budujte. Jinak své hodnoty neudržíme
Klérus nenávidí kvěžství
Vyloučení svatosti a transcendence vede k vyloučení kultu světců, který je dále možný jedině v rámci sekularizované podoby a pokrokářské propagandy. Ostatně to ona přivodila deformaci svátostí, obnošených a zesměšňovaných vynalézavostí toho kterého kněze, který si „tvoří“ vlastní liturgii, nauku a pastoraci: takové obřady přetrvávají jako záležitost „komunity“, aby posloužily k zdůraznění významných etap lidského života.
Určovat podmínky pro účast na nich, nebo dokonce někoho přímo vylučovat na základě zastaralých církevních pravidel, je zločin, pro který neexistuje odpuštění. Znamenalo by to zůstávat vězni konstantinovského systému, který po celá staletí bránil „evangeliu“ prezentovat svá překvapení. Kněz není nic jiného než bratr, který má funkci předsedajícího vyhledávaného důsledně jedině pro účely křtu; jinak se s ním zachází spíše neurvale, aby mu ani na mysl nepřišlo, že by měl být něco víc...
Taková averze vůči kněžství se vyskytuje u těch příslušníků kléru (zvláště mezi biskupy a představenými), kteří ti dávají pociťovat, že je to tvoje vina, že jsi tím, čím jsi: jsou někdy okolnosti, ve kterých má člověk pocit, jakoby se měl ospravedlňovat za ten prostý fakt, že je knězem; nemluvě už vůbec o tom, že by měl na sobě černou kleriku...
Jak se mohou přičinit o nová povolání (a s jakou upřímností?), jako by pro chlapce mohla být přitažlivá postava, která nemá představu o své identitě ani o konkrétních úkolech? Když vidí, že tradičně vedené instituty oplývají dorostem, vyrukují pohotově s psychologickým argumentem o vnitřní potřebě a citové labilitě, která se zaměřuje za hledání útočiště ve společném životě uvnitř obávaného a pohrdaného společenství.
Čtěte ZDE: Nesnesitelný odér z Petrova stolce: Proč papež kryje zvrhlé biskupy a homomafii ve Vatikánu? Horor s Františkem je ve finále. Rezignuje mravně zkažený tyran? Miláček médií, ateistů a Halíků mlčí
Výzva a skutečnost
Když si uvědomíme, že dnešní společnost se stala monstrem, které nahání strach, k tomu, aby člověk mohl říct ne současnému dominantnímu smýšlení, potřebuje odvahu jako lev a nemalou mravní sílu, bez které ten, kdo ji nemá, je unášen proudem a ohýbá se při každém závanu větru.
Stát se páterem pacifistou, pečujícím o životní prostředí, horujícím pro migranty a v neposlední řadě být vstřícným ke gayům nevyžaduje žádné zvláštní úsilí: jediným předpokladem je postrádat kulturu, svatost a znalosti... jinými slovy, je to ta nejjednodušší věc na světě, za naprostého nedostatku lidské a křesťanské formace ze strany rodiny, školy i farnosti, zatímco společnost tě bombarduje politicky korektní propagandou a využívá všechny prostředky, aby oktrojovala do tvé psychiky deviantní a podvratná poselství.
A tak tito noví služebníci nové doby, které nikdy neuvidíš na kolenou ani s breviářem či růžencem, pokud jsou v kostele, maximálně provedou malý úklon k oltáři zády ke svatostánku, ale nikdy, opakuji nikdy nepokleknou před Tím, který je zde přítomen svým tělem a krví, duší a božstvím, v něhož by měl věřit, že je něco více než my a že je zde skutečně přítomen.
Uvědomme si: Přítomnost tohoto druhu, tak rodinná, tak na dosah, je příliš zatěžující: kdybychom na okamžik pomysleli na velikost tohoto tajemství, klaněli bychom se před ním v neustávajícím úžasu. Je to skutečnost tak nesnesitelně veliká, něco tak vznešeného, o čem se žádnému jinému náboženství nikdy v dějinách ani nesnilo, je to nesnesitelná výzva lásky naší vlažnosti, netečnosti, lhostejnosti...
Raději na to ani nepomyslet pod záminkou, že Kristovým tělem jsou chudí (kteří ošizeni o dobro víry a milosti sami se odsuzují špatným užíváním toho, co jim bylo darováno). Anebo snad máme umenšit onu Přítomnost smýšlením a chováním protestantů (kteří snad právě proto jsou nyní tak v módě)? Zůstat pouze formalizovaní neodvolatelnými a svéráznými „liturgickými normami“, schopní všeho, kromě toho nechat se oslovit nekonečnou Láskou, která, aby mohla být přijata, musí spálit všechnu škváru a zapálit srdce stejným ohněm?
Čtěte ZDE: Falešné křesťanské sebemrskačství: Uznáváme vylhanou historii. Také proto zaniká naše identita. Proč jsme podlehli bludům? Takřka vše bylo prokazatelně jinak. Proč nás upadlý klérus sám nadále klame?
Dobro zlem
A toto všechno je možno uzavřít jako implicitní žádost Bohu, aby se odklidil z očí tak, aby mohl být nahrazen jinými zájmy, ryze pozemskými, ale pro nás stejně posvátnými jako jsou ty Jeho: to je podstata farizejství.
Mír, životní prostředí, soudružnost, sbratření, to jsou všechno náhražky víry, vynálezy, kterými si klerik drží Stvořitele daleko od těla pod pretextem, že mu právě tím nejlépe slouží a realizuje jeho přání. Touto cestou je možno říct Kristu cokoliv. Novodobému „duchovnímu“ stačí, že je v souladu s míněním druhých a běžnými názory, spíše než být v souladu s pravým rozumem a Božím zjevením: oním požehnaným postupem sv. Bazila, který je v naprostém protikladu k jednání mudrlantů, k trestuhodné lidské ubohosti, která předchází zapření vlastního poslání.
Ale naděje – ta teologická – nikdy neumírá, na rozdíl od té lidské (která místo aby umírala poslední, hyne zklamána pouhými fakty). A proto nevylučujme, že nějaký člen kléru, konformista a progresista, si přece jen přečte ona slova velkého Biskupa a s přispěním Ducha Svatého z nich vyvodí důsledky pro spásu svou a těch, kteří mu naslouchají.
Neukazujte nám, co je správné, raději nám pochlebujte a balamuťte nás! Opusťte cestu, odbočte ze stezky, přestaňte s tím Svatým Izraele! (…)
A přece, Hospodin vyčkává, aby nám prokázal milost (…) Hospodinovo jméno k vám přichází z dálky, dává pocítit svou dopadající paži v prudkém hněvu a plameni sžírajícího ohně. Neboť odedávna je připravena výheň, hluboká a široká - i pro krále. Na její hranici je mnoho dříví a jako proud síry je zapálí dech Hospodinův (Iz 30, 10-11.18.27.33).
Zdroj.
Tagy článku