Tento týden si připomínáme polozapomenutou tragédii jihokorejského boeingu. 20. dubna 1978 při svém letu z Paříže do Soulu z nepochopitelných důvodů vlétl hluboko do Sovětského vzdušného prostoru a byl sovětskými stíhačkami razantně přinucen k nouzovému přistání. Zvláštní incident. Podle všeho pouze testovací balónek mnohého z toho, co mělo přijít později. Podle mnoha odborníků byl totiž právě tento let vybrán k odzkoušení nové technologie Pentagonu k dálkovému převzetí pilotáže boeingů.
Letecké spouštěče společenských změn
Byl jakousi první vlaštovkou v dlouhé řadě „nesmyslných“ leteckých tragédií, které téměř bez výjimky vykazují stejný rukopis. Vše se samozřejmě nikdy dobře nevyšetří a pro většinové publikum jde vždy o „nehodu“, nebo „nešťastnou“ či „podivnou“ náhodu. Pokud se však na věc podíváme jen minimálně nezaujatým pohledem, zjistíme ale pozoruhodné „shody okolností“.
Za prvé: Každá takto zinscenovaná tragická událost funguje jako urychlovač společenských procesů a spouštěč dalších operací – včetně těch vojenských. Let KAL 902 byl zjevně vybrán, aby v době uvolňujícího se napětí mezi Sovětským svazem a USA po mírové konferenci v Helsinkách opět roztočil kola zbrojení a posílil tak argumenty vojenských kruhů a zbrojařů ve Washingtonu: přesně to se totiž také stalo.
Letadlo „na dálku“?
Podle svědků první hodiny letu probíhaly normálně. Až nad Severním ledovým oceánem, asi 800 km od severního pólu, došlo k nepochopitelnému odchýlení od kurzu. Oficiální verze dramatického odchýlení od trasy letu zněla, že piloti upravili kurs nastavený na autopilotu, ale „pravděpodobně se zmýlili při výpočtu nového kursu a zadali špatné údaje“. Oba piloti to vždy popírali a většina leteckých odborníků nad tímto vysvětlením pouze nechápavě kroutila hlavou.
Čtěte ZDE: Rok od tragédie MH 370: Na palubě zmizelého boeingu byl poklad. Práva k „vynálezu zkázy“ má nyní v rukou Rothschild. Byli géniové jen hloupí? Kdo nám vládne?
Daleko pravděpodobnější verze je, že letadlo převzal americký systém dálkového navádění, aniž by to piloti mohli jakkoliv ovlivnit. Po převzetí letadla dálkovou kontrolou Pentagonu se totiž stroj prudce stočil na jih a přes severní Skandinávii zamířil do sovětského vzdušného prostoru. Je prakticky nemyslitelné, aby si takovéto dramatické změny kurzu piloti nevšimli.
Sovětská protivzdušná obrana si narušitele všimla až po určité době. Podle radarů se zdálo, že by mohlo jít o špionážní letoun RC-135, který se používal také k průzkumným letům. S civilním Boeingem 707 byl snadno zaměnitelný, neboť šlo o vojenskou a civilní verzi stejného letounu.
Vlastně měli štěstí
Sovětské stihačky se s narušitelem snažily bezúspěšně navázat kontakt rádiem i vizuálně, ale boeing neodpovídal. Velitel celé akce byl ruským velením vyzván, aby donutil letoun za každou cenu k přistání. Kapitán Alexandr Bosov, který pilotoval jeden ze strojů Suchoj, vypálil dvě rakety R-60 jako varování. První boeing zcela minula, druhá však vybuchla v jeho blízkosti a úlomky údajně zasáhly trup a konec levého křídla. Střepiny také poškodily jeden z motorů a v letadle došlo k dekompresi. Piloti potom letoun sledovali a snažili se je navést na blízkou vojenskou základnu. Vzhledem k tomu, že boeing stále ztrácel výšku, rozhodl se kapitán k nouzovému přistání na zamrzlém jezeře Korpijärvi v ruské části Karélie, nedaleko města Kem.
Jihokorejský Boeing 707 let KAL 902 při nouzovém přistání
Pasažéři byli poté dopraveni do Moskvy a přes Helsinky se mohli vrátit ke svým rodinám. Měli ale ještě „štěstí“: Dodnes se vedou spory, zda příčinou úmrtí na palubě byl zásah letadla raketou vypálenou z ruské stíhačky, či zda cestující zemřeli během nouzového přistání letadla na zamrzlém jezeře. Tragédie si však každopádně vyžádala „jen“ dva životy cestujících.
Vojenské cvičení jménem boeing
Mnohem tragičtější následky měl případ druhého jihokorejského „podivného“ letadla, který na rozdíl od letu KAL 902 znamenal prudké zhoršení vztahů mezi Ruskem a Spojenými státy a podle mnoha pozorovatelů i významně přispěl ke zhroucení sovětského režimu. Psal se rok 1983 a boeing 747 jihokorejských aerolinií se 1. září v noci při letu z Anchorage na Aljašce do Soulu opět z nepochopitelných důvodů vydal nad Kamčatkou do vzdušného prostoru Sovětského svazu.
Právě v té době probíhalo na Kamčatce rozsáhlé vojenské cvičení, jehož součástí bylo i cvičné odpálení balistických střel a prověření nových protileteckých systémů. Mohlo právě to být důvodem, proč „kdosi“ v Pentagonu rozhodl o tom, že bude letadlo navedeno na svůj nedobrovolný cíl?
Podle ruského publicisty a vojenského odborníka Eduarda Rešetnikova, který se případem dlouhodobě zabývá, nese katastrofa všechny rysy akce pod falešnou vlajkou. Start KAL 007 z Aljašky byl z ničeho nic pozdržen – „kupodivu“ přesně do momentu, kdy ho měl v dohledu americký špionážní satelit Ferret-D. Po bezproblémovém letu se pak najednou letoun vydal do sovětského vzdušného prostoru nad Kamčatku. KAL 007 řídil zkušený kapitán Čun Bun-in. Měl za sebou 10 627 letových hodin a na dané trase létal už pět let. Je krajně nepravděpodobné, že by stočil sám od sebe letadlo do sovětského vzdušného prostoru.
Oficiální verze nesedí
Na to, co se dělo pak, se názory různí. Podle oficiální americké verze, prezentované ihned po katastrofě, proti narušiteli vystartovaly hned tři ruské stíhačky – dva Suchoje a jeden MIG, který měl nakonec letadlo zasáhnout raketou. Poškozený Boeing údajně ještě několik minut letěl, než se zřítil do mezinárodních vod v Ochotském moři. Nikdo z pasažérů ani posádky tragédii nepřežil. Oficiálně prezentovaná verze katastrofy má ale četné trhliny.
Trasa nešťastného letu KAL 007
Mnohé nasvědčuje spíše tomu, že KAL 007 byl ve skutečnosti použit jako štít rozsáhlé výzvědné operace amerického letectva a poté zničen, aby se zahladily stopy či rozbouřilo veřejné mínění ve vrcholící studené válce. Pilot ruské stíhačky, kapitán Osipovič, který vypálil osudnou raketu, dodnes tvrdí, že stroj, na který pálil, nebyl civilní boeing, ale americký výzvědný letoun.
Už zase... nikde žádná těla
Nejbizarnější na celém sachalinském incidentu je, že se při téměř třech stech lidí cestujících boeingem, nenašlo ani jedno tělo. Dno v místě, kde se měl KAL 007 zřítit, je jen asi 120 metrů pod hladinou. Pátrání v tak mělkých vodách by nemělo být problém. Tam, kde se měl zřítit KAL 007, však potápěči žádná těla nenašli. „Letadlo bylo plné odpadků, lidé tam ale nebyli žádní. I v tom nejmenším havarovaném letadle se najdou kufry, tašky, či aspoň ucha od nich.
Tady však byly věci, které si normální člověk do letadla nevezme. Oblečení posbírané kdesi po smetištích a většinou i samá díra. Zato žádné lidské ostatky, i když jsme na místě pracovali skoro měsíc,“ vyprávěl později jeden z japonských potápěčů, kteří trosky prohledávali.
Křeslo ze stíhačky v boeingu?
Jinou skupinu, ohledávající také stroj na inkriminovaném dně, šokovaly tři věci. Spousty elektronické aparatury neodpovídající civilnímu letounu. „Byl jich snad celý náklaďák. Kilometry magnetofonových pásek – a kvanta papírů, jenže ne novin či časopisů, jaké si člověk bere do letadla, ale bílých o formátu A4 s jakousi služební dokumentací“, uvedl záchranář pracující na místě. Jediné lidské tělo nenašel ani tento druhý tým.
Zato japonští potápěči vylovili z míst, kde se měl zřítit KAL 007 katapultážní křeslo od McDonell-Douglas typu ACES II zřejmě ze stíhačky F 15 a součástky z letounu EF-111, specializovaného na radioelektronický boj a také úlomky z křídla amerického špionážního letounu SR-71.
Podivná chronologie
Pilot a letecký odborník Michael Brun, nominovaný Francií do týmů šetřících letecké katastrofy, svou vlastní expertízu uzavřel kategoricky: „Té noci došlo nad Sachalinem k letecké bitvě se vším všudy. Ne k tomu, že by Osipovič odpálil raketu na korejský letoun, zbloudilý omylem, ale k razantnímu střetu sovětského a amerického vojenského letectva. Se sestřely a ztrátami minimálně z americké strany. V průběhu bitvy, trvající několik hodin, pronikla desítka amerických výzvědných strojů různého typu, pro rušení radioelektronické komunikace i doprovodných stíhačů, do sovětského vzdušného prostoru zcela záměrně a byla tu letouny sovětské protivzdušné obrany likvidována.“
S detailní chronologií celého sachalinského incidentu si dal práci německý novinář W. Mazur, který vycházel ze sovětské i americké dokumentace pro mezinárodní grémia i z „japonských radarových map“. Ten dochází k závěrům, že nešlo o jednu ale hned několik vln amerického vojenského letectva, manévrujících hluboko nad sovětským územím. I o doprovodném pohybu vojenských hladinových plavidel, ponorek a kosmických satelitů USA. O rozkazech „Zničit!“ – i hlášeních „Úkol splněn!“ už dávno před časem 5:20, kdy už KAL 007 svou polohu zpřesňuje tokijskému řízení letového provozu.
Boeing 747, let KAL 007 (rekonstrukce)
Sovětský stíhač Osipovič ho měl údajně sestřelit v 5:27. KAL 007 ovšem prokazatelně komunikoval i v 5:52. Mazur identifikoval na „deset míst, kde se letouny zřítily do moře“ a další „tři přímo na Sachalinu“. KAL 007 explodoval v 6:28. Prvé fragmenty se našly už osm dní nato. Až u ostrova Hokkaidó. Stovky kilometrů od míst, kde operoval Osipovič a právě hlásil i zásah vojenského cíle.
Součástí stínohry byl i dvojník: Boeing 747 200 B v bezpilotní verzi. V případě KAL 007 - s 269 lidmi na palubě - šlo o typ 747 230 B. Autodestrukci prvého z nich odpálil zřejmě výzvědný E 3-A, provázející ho po celou dobu letu. KAL 007 explodoval 4 minuty nato. Tady se střetávají dvě verze. Prvá z nich soudí, že i to zařídil tentýž E 3 - A. Druhá výbuch připisuje munici vzduch-vzduch. V místě dopadu se totiž našel i kus americké rakety.
Malajské ozvěny jedenáctého září?
Ať už to bylo s letem 007 jakkoliv, jisté je, že, oficiální verze o sestřelení civilního letounu „krvelačnými Rusy“ má velké trhliny. Svůj účel ale propagandisticky splnila jako akce pod falešnou vlajkou dokonale. Právě po tomto incidentu se rozjela nevídaná protisovětská kampaň ve všech médích, která jako by z oka vypadla hysterické kampani, kterou jsme mohli sledovat po další operaci pod falešnou vlajkou u letu MH 17 sestřeleného u Doněcka. „Mimochodem“ to ovšem znamenalo obětovat tři stovky pasažérů letu KAL 007.
Čtěte ZDE: Mystifikace o letu 370 Malajsijských aerolinií: Je usilovné pátrání v oceánu kamufláž CIA? Svědectví pilota Boeingu 777. Pozoruhodná shoda se „ztracenými“ letadly z 11. září 2001
Do tohoto rámce bohužel přesně zapadají i případy boeingů Malajsijských aerolinií - především „ztracené letadlo“ letu MH 370 Malaysia Airlines (které samozřejmě dosud nebylo nalezeno). Na palubě shodou okolností vezlo dvacet špičkových odborníků na mikroprocesory. Mezi cestujícími bylo další „shodou okolností“ i dvacet specialistů (dvanáct Číňanů a osm Malajců), kteří se podíleli na vývoji vojenské technologie ke zvýšení zabezpečení leteckého provozu. Mohla celá tragédie souviset s tím, že pracovali pro společnost Freescale Semiconductor? Ta totiž „mimochodem“ spolupracuje i s korporací Blackstone Group, „záhadnou“ společností, jež si vzala do nájmu World Trade Center v New Yorku krátce před tím, než byla dvojčata zničena. To není nezajímavé ve světle faktu, že podle některých značně hodnověrných teorií budovy explodovaly zevnitř. A letadla byla – kamufláží pro výbuch.
MH-17 a Alpy: podobný rukopis
Zapomenout nemůžeme samozřejmě ani na druhý malajský letoun, tedy let MH 17. Ten provedl „neplánované“ vybočení z kurzu a nepochopitelně snížil hladiny letu nad Doněckou oblastí. Po téměř roce od červnové tragédie se vyšetřování nepohnulo ani o píď, asi pro to, že mnohé důkazy, ukazující, že za tragédií stojí ukrajinská armáda spolu s americkými tajnými službami, je zatím obtížné falšovat.
Čtěte ZDE: Cynická hra na vyšetřování pokračuje: Pilot Dmitro Jakacuc na věčné dovolené? Objednal si zločin Kolomojskyj?
Čtěte ZDE: Nové záznamy z radarů: Boeing MH 17 sestřelila ukrajinská stíhačka. Byla fotografie z USA provokací? Kyjev i Washington hlasitě mlčí. Proč média začínají obracet?
Čtěte ZDE: Ruská zpráva i generál GRU tvrdí: Let MH 17 sestřelila ukrajinská stíhačka z 299 letky. Válka o Donbas pokračuje na všech úrovních. Čeští mediální „komsomolci“ vracejí úder
Čtěte ZDE: Záhada má možná jednoduché řešení: Celou situaci viděly nejen radary. Proč mlčí piloti linky, jež byla méně než dvě minuty od malajského Boeingu?
Podobný rukopis nese i poslední tragédie německého airbusu v Alpách. Křečovitá snaha shodit veškerou vinu na údajně psychicky labilního kopilota a celou věc co nejrychleji uzavřít ukazuje, že ani tato poslední „černá labuť“ nebude nikdy zcela objasněna.
To by bylo dost pravděpodobné, především pokud jsme byli, jak mnozí nezávislí experti dokládají, svědky dalšího zneužití systému ovládání letadel na dálku. Jaký mohl být důvod zničení letu Germanwings 4U9525, můžeme zatím jen spekulovat. Že ani v tomto případě však nebylo vše tak, jak máme věřit, je jisté.
Jak ovládat letadlo
Původní systém, použitý poprvé v roce 1978, pro dálkové navádění boeingů byl do dnešních dnů velmi zdokonalen. Pentagon má údajně k dispozici několik mobilních verzí tohoto zařízení, které může být nasazeno kdekoli na světě. Prý se vejde na přívěs nákladního vozu. Vše je propojeno přes satelit. Zařízení je ve výzbroji vzdušných sil armády USA a jmenuje se RQ-4 Global Hawk. Pro Pentagon je vyrobila v režimu utajení firma Northrop Grumman Corporation.
Čtěte ZDE: Významní letečtí odborníci: Pilot Lubitz je obětním beránkem. Práce stejné agentury jako při 11. září? Více otázek než odpovědí. Platí-li oficiální verze, přestaňme cestovat letadlem
Firma Boeing s Pentagonem úzce spolupracuje. Tvrdí se, že do boeingů přijímač pro dálkové ovládání přímo zabudovává. U Airbusu to není tak jednoznačné, byl by potřeba "upgrade".
Jenže takový „upgrade“ mohl klidně proběhnout. Letadla společnosti Germanwings byla vždy bezpečná a bezporuchová. Po celou dobu existence společnosti se nevyskytl jediný případ nouze. Ale právě 23. března, den před tragédií, bylo letadlo uvedeno v kolonce „Odstranit problém s poklopem předního podvozku“. Někdo měl tedy každopádně ke stroji přístup. Mohl být „upgrade“ pro komunikaci stroje s naváděcím zařízením proveden tehdy?
Podivné „náhody“ u nejnovějšího incidentu
Letadlo mělo při odletu z Barcelony půl hodiny zpoždění. Úřady zatím nedaly jasné vysvětlení proč. Nepochopitelný je také zmatek kolem počtu cestujících: německou a francouzskou stranou byly předloženy dvě varianty 154 a 144, ale o několik hodin později se obě strany shodly na počtu 150. Problém byl údajně s elektronickou registrací.
Na všech fotografiích druhého pilota vidíme veselého člověka, který se raduje ze života. Z názorů jeho blízkých je jasné, že stát se pilotem bylo snem jeho života. Byl aktivní, hodně sportoval, mezi přáteli, kolegy i sousedy oblíbený. A přesto nás tu někdo usilovně přesvědčuje, že to byl ve skutečnosti vážně duševně nemocný člověk.
V předložené nahrávce z údajné „černé skříňky“ slyšíme dech absolutně klidného člověka. Což je v rozporu s lidskou fyziologií. I kdyby tu nezapracoval nával adrenalinu, tak při klesání se člověku výrazně zvýší tep a dechová frekvence. Zajímavé také je, že dispečerské centrum neustále žádalo letadlo, zda nepotřebuje prioritní kód na havarijní přistání. Také žádalo další letadla o duplikaci spojení. To znamená, že letadlo neklesalo strmě, ale klesalo směrem k letišti (náhradnímu nebo nejbližšímu), jako by prostě byla jen přerušená komunikace při normální dráze sestupu. Co se na palubě Boeingu doopravdy stalo? Je jen náhoda že ve vzdálenosti méně než 100 kilometrů od místa tragédie v Alpách se nachází telekomunikační stanice armády USA?
Mapa, ukazující umístění telekomunikační stanice USA
...nebo o náhodu nešlo?
Neoficiální, ale možná verze je následující: Pokud bylo opravdu ve „vnitřním kruhu“ tvořeném zasvěcenci CFR, Pentagonu a tajných služeb USA rozhodnuto o tom, že je nezbytné „shodit“ nějaké letadlo Německa nebo Francie, bylo jistě zpracováno několik scénářů možných událostí a vybrána vhodná letecká společnost. Potom bylo třeba, aby uvnitř této společnosti byl vybrán pilot, na nějž bude možné pověsit odpovědnost za událost a představit katastrofu jako sebevraždu. Není přece možné stále všechno svádět na „poruchu počítače“. Volba byla jednoduchá. Pro tajné služby není problém prohledat elektronickou zdravotnickou dokumentaci.
Pak už šlo vše jako na drátkách. Den před startem došlo k namontování „čehosi“ do letadla. A potom během letu stačilo ve správnou chvíli odpojit komunikaci mezi piloty a dispečery, ujmout se dálkově řízení a namířit stroj po mělké sestupové dráze do vrcholků Alp. Protože na airbusu, na rozdíl od boeingu, ještě existuje mechanická duplicita řídícího volantu, pak piloti s největší pravděpodobností nemohli být v kabině. Blokace vchodu, jak víme, se provádí tlačítkem. A to se samozřejmě také řídí přes počítač.
Je jasné, že nejen oficiální místa, ale i mediální mainstream podobné dohady okamžitě onálepkuje jako „divoké konspirační teorie“. Právě proto je ale důležité připomenout, kde začínala dlouhá řada „podivných“ tragédií, která se sobě tolik podobají: Přes 11. září 2001, přes malajská letadla až k březnové havárii německého airbusu v Alpách. Ať chceme, nebo ne, tato „náhodou“ ztracená letadla totiž stejnou „náhodou“ jsou milníky novodobé dobyvatelské historie Spojených států.
Je všechno jenom náhoda?
Zdroj zde a zde.
Tagy článku
Doporučujeme
Protiproud TV uvádí rozhovor Petra Hájka s Robertem Vláškem nejen o "tichých zločinech" připravovaných a... více čtěte zde
Ethan Huff přináší nikoli "spikleneckou teorii", ale na důkazech založené odhalování spiknutí, které chce... více čtěte zde